27.2.2016

27. února 2016 v 0:49 | Paranoea |  Prožívá..
Milý deníčku..

Dnes jsou to přesně dva měsíce, co jsem nastoupila do Kosmonos. V pátek mě propouští, domů. Uteklo to. Strašně rychle. Hrabu se v sobě, i když mě to nebaví. A protože mě to nebaví, odvádím svou pozornost jinými směry.

Někoho jsem potkala. Hodně si rozumíme. Tak moc, že trávíme tajné chvíle tím, že spolu ležíme a já se nechám od něj hladit po vlasech. Jako kdysi. Tak stejné a úplně jiné. Dělí nás poměrně velký věkový rozdíl, téměř 15 let. Vždycky jsem měla představu, jak okolo 25-26 budu mít chlapce k svému věku, budu těhotná, zakládat rodinu a žít. A taky jsem si vždycky říkala, že zadané budu obcházet obloukem. Obcházela jsem. Doteď. Cítím se hrozně. Protože on je po jediném týdnu schopný opustit svůj dosavadní život. Kvůli mně. A mě to děsí. Protože si nejsem jistá, že dokážu naplnit to, co by si on přál. Nechci, aby za měsíc přišla chvíle, kdy řeknu "promiň, vlastně s tebou žít nechci, byl to prostě jen románek v blázinci". Protože se bojím, že to udělám. Protože taková jsem. I když se teď snažím držet, pořád v sobě cítím jakousi averzi. Co když mi ublíží? Co když já ublížím jemu? Co když se navzájem zničíme? Pořád mám v sobě zakořeněnou touhu utéct. Nenechat se chytit. Nedat možnost se ke mně přiblížit. A on to ví. Dává mi takovou svobodu, jak je to jen možné. Nenutí mě dělat nic, co bych sama nechtěla. Je ochotný se teď jen objímat a ležet. Je úplně mimo můj vkus. Tatér, co rád sjíždí hory a jezdí na motorce. A má vrásky kolem očí. Kterými všechny neustále sleduje. A hlavně mě.

Zajímalo by mne, co se stane, pokud bych dala tomu všemu zelenou. Jen nevím, jestli ten zájem je větší než strach. Bojím se. Hodně se bojím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 12. srpna 2018 v 1:24 | Reagovat

Ako to asi nakoniec dopadlo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama