Únor 2016

27.2.2016

27. února 2016 v 0:49 | Paranoea |  Prožívá..
Milý deníčku..

Dnes jsou to přesně dva měsíce, co jsem nastoupila do Kosmonos. V pátek mě propouští, domů. Uteklo to. Strašně rychle. Hrabu se v sobě, i když mě to nebaví. A protože mě to nebaví, odvádím svou pozornost jinými směry.

Někoho jsem potkala. Hodně si rozumíme. Tak moc, že trávíme tajné chvíle tím, že spolu ležíme a já se nechám od něj hladit po vlasech. Jako kdysi. Tak stejné a úplně jiné. Dělí nás poměrně velký věkový rozdíl, téměř 15 let. Vždycky jsem měla představu, jak okolo 25-26 budu mít chlapce k svému věku, budu těhotná, zakládat rodinu a žít. A taky jsem si vždycky říkala, že zadané budu obcházet obloukem. Obcházela jsem. Doteď. Cítím se hrozně. Protože on je po jediném týdnu schopný opustit svůj dosavadní život. Kvůli mně. A mě to děsí. Protože si nejsem jistá, že dokážu naplnit to, co by si on přál. Nechci, aby za měsíc přišla chvíle, kdy řeknu "promiň, vlastně s tebou žít nechci, byl to prostě jen románek v blázinci". Protože se bojím, že to udělám. Protože taková jsem. I když se teď snažím držet, pořád v sobě cítím jakousi averzi. Co když mi ublíží? Co když já ublížím jemu? Co když se navzájem zničíme? Pořád mám v sobě zakořeněnou touhu utéct. Nenechat se chytit. Nedat možnost se ke mně přiblížit. A on to ví. Dává mi takovou svobodu, jak je to jen možné. Nenutí mě dělat nic, co bych sama nechtěla. Je ochotný se teď jen objímat a ležet. Je úplně mimo můj vkus. Tatér, co rád sjíždí hory a jezdí na motorce. A má vrásky kolem očí. Kterými všechny neustále sleduje. A hlavně mě.

Zajímalo by mne, co se stane, pokud bych dala tomu všemu zelenou. Jen nevím, jestli ten zájem je větší než strach. Bojím se. Hodně se bojím.