Září 2015

Do you think i´m pretty?

25. září 2015 v 1:42 | Paranoea |  Afekty
Mate mě. Vším. Je to tak zmatené a já prostě nevím, co se to děje. Na jednu stranu mě to přitahuje, na druhou mi to je úplně jedno. V jednu chvíli mě to užírá a pak, když další den zjistím, že ještě by to možná šlo, je mi to svým způsobem jedno. Na pár dní jsem to úplně vypustila. Připadala jsem si blbě, že jakmile mám tu svoji "jistotu", že to hodim za hlavu, ale stalo se. Vypustila jsem to s myšlenkou, že pokud to přijde, tak to přijde. Že pokud má nejdřív nastat situace, která nás svede někam dohromady, tak až přijde, budu to řešit. Neuplynul ani den a ta situace nastala. Je to až vtipně paradoxní, jak to vždycky funguje.

Seděla a popíjela si ten svůj téměř nealko drink, prohazovala pár slov s chlapcem V., když dorazil. Že prý na jedno, protože ráno odjíždí na pracovní víkend. Pak to bylo druhé a třetí, zatímco ona pořád upíjela to své. Že prý to pivo je nějak moc dobré. V duchu si jen pomyslela, co to bude příště. Když dopil své třetí, které mělo být údajně poslední, nechala si udělat ještě svoje pití a zaplatila útratu. S provokativním pohledem do jejích očí si objednal čtvrté. Jen odvrátila pohled a odpověděla vedle V. na otázku ohledně víkendové pouti. Dopila, vzala si bundu, když oba chlapci dopili a začali se též chystat k odchodu. Vyšli spolu, načež ona zamířila k levým dveřím a oni pravým. V. se to pokusil nějak okomentovat, ale ani jednoho to vlastně nezajímalo. Díval se na ni. Zavrtěla hlavou a zatlačila do svých dveří. Pokrčil rameny a vytáhl telefon, aby zavolal taxi. Domů to měl dvě minuty pěšky, tam jistě nejel.

Víš, na jednu stranu mě nějak přitahuješ. Nevím, čím. Možná za to může těch pár nočních hodin, co jsme spolu strávili. Mohla jsem s tebou mluvit o čemkoliv, jakkoliv. Mohla jsem ti říct ne a akceptoval jsi to. Mohla jsem jen ležet na tobě, zatímco jsi usínal. Na jednu stranu bych tě chtěla monopolizovat, na druhou nejsem ochotná hrát hloupou husu. A už vůbec nechci už hrát hru na zachránkyni. Té hry jsem si už užila dost a dost. Teď chci bejt ta zachraňovaná já.

Včera jsem tak seděla a dívala se na ty řádky staré šest let. Četla si to, četla si reakce, trochu si zavzpomínala. Měla jsem otevřený komentář. Nic v něm, protože mě nenapadalo nic, co bych měla napsat. Co bych chtěla napsat. A když mi po chvíli došlo, že to nic je opravdu nic, vypla jsem to.