Prosinec 2014

Not me, not today

19. prosince 2014 v 18:22 | Paranoea |  Afekty
Víš, zlato.. na tohle už jsem asi moc unavená. Už mě ta neustálá hra přestala bavit. Ještě nedávno bych možná přemejšlela nad tím, jak zareagovat. Možná bych se zas nechala oblbovat sladkýma nesmyslama. Nechala to v sobě rozhořet jako tolikrát.

Jenže tenkrát není dnes.

Well-fitting coat

14. prosince 2014 v 0:29 | Paranoea |  Afekty
Seděla na židli naproti a prohlížela si ho. Pátravě. Upíjela svařený hruškový džus, co jí vybral a snažila se odhadnout, co pro ni vlastně znamená. Věděla, že pro ni znamená víc než ostatní chlapci. Ale až dnes, kdy bez stopy humoru prohlásil "my se stejně jednou vezmeme", pokusila se po delší době zamyslet, co ji k němu vlastně pojí.

Byla jsem zoufalá, když jsem tenkrát jela k němu. Jak mi normálně lhaní žíly netrhá, pokud to není vysloveně nějak osobní vůči mně, teď jsem byla zoufalá. Bylo mi fyzicky zle a ještě víc proto, že mám potřebu si to ověřit, že stačila jedna věc a já už začala mít takové pochybnosti. Byla jsem naštvaná, zčásti na M., protože to díky němu jsem na tom byla takhle a z ještě větší části na sebe, že jsem se nedokázala těchto pochybností zbavit. Ale nedokázala jsem si pomoct. V tu chvíli jsem jednala naprosto impulzivně. Seděla jsem strnule v tramvaji a nedokázala se rozhodnout, pro kterou variantu bych byla šťastnější. Jestli pro tu, kdy bych věděla, že je v pořádku a na určitém místě nebo pro tu, že nezradil.

Když jsem ho uviděla stát ve dveřích, kam se hned přihrnul, jak zahlédl mou osobu vejít do sesterny, ulevilo se mi. Nějakým způsobem jsem celý týden si byla jistá, že je někde v Praze pořád, a ne jen kvůli tomu zelenýmu bodíku. Nějak jsem pořád jeho přítomnost cítila. A když se včera ozval, cítila jsem se o mnoho klidněji. Ale doopravdy se mi ulevilo až ve chvíli, kdy jsem ho viděla stát živého přede mnou a když mě radostně obejmul. Courali jsme se popadaným listím a povídali si. Vyprávěl zážitky z života za plotem a já doplňovala, co se mezitím děje ve světě. Smál se mi a já ho každou chvíli praštila srolovaným časopisem, když už vtipkoval nebo rejpal až moc. Až teď mi udiveně dochází, že se nechával a pošťuchoval právě proto ještě víc. Dřív by na mě zavrčel, ať to ani nezkouším, že ho praštím jednou a vrátí mi to, Teď se jen smál a popichoval mě o to víc.

Někdy v něm vidím mladšího bratra. Ač dvoumetrový a stokilový plus o tři roky starší, někdy přijde chvíle, kdy ho mám chuť jen pohladit po vlasech a říct "to bude okey brouku, to nic, nic se nestalo". Popřípadě pozvednout obočí a s kroucením hlavy se zeptat "cos to zas vyvedl proboha?". Přitulit se bez jakýhokoliv sexuálního náznaku, jako ke svému dítěti. Někdy mě překvapí, jak smysluplně umí uvažovat. A někdy, když se nevidíme ani si nepíšeme delší dobu, netrnu strachy, co se děje, jistá si tím, že se o sebe dokáže postarat. V rámci určitých hranic bych se pro něj rozkrájela, aniž bych potřebovala extrémní důvod. Je jeden z mála lidí, vedle kterých dokážu koexistovat čistě sama za sebe, nemám potřebu nasazovat masku. Bere mě i bez ní a já beru jeho, i s těmi občas naprosto nesmyslnými příběhy a někdy až srabáckým přístupem. Nehledám u něj romantickou lásku ani mi netrhá žíly, co kde s kým dělá, ale přesto mi na něm jakýmsi způsobem záleží natolik, abych cítila děsivou úzkost při pomyšlení, že by odešel z mého života. Stal se jeho součástí, aniž by se musel kvůli tomu někdo z nás dvou měnit.


A jak tak seděla s tím hruškovým džusem a vstřebávala ten fakt, že jí vlastně ta možnost nepřijde nereálná ani divná, napadla ji otázka, na kterou si nedokázala odpovědět nikdy. Ani tentokrát se jí to nepovedlo.