Hope u enjoyed that. I enjoyed my cries too.

5. října 2014 v 14:54 | Paranoea |  Afekty
Mám zatracenou povahu. Takovou, že když mi někdo někdy ublíží, já se k tomu postavím stylem "a co? bude mě to štvát za deset let?". Posledních šest let mě naučilo velké dávce trpělivosti. Ačkoliv si o sobě ani trochu nemyslím, že jsem trpělivá, pravděpodobně jsem bohyně trpělivosti. Zabijte někoho a já vám ještě pomůžu tu mrtvolu ukrýt. Je pravda, že díky tomu jsem schopna ustát věci, o kterých jsem si nemyslela, že kdy ustojím. Věci, u kterých jsem si v první chvíli myslela, že nemůžu přežít. Jak trefně kdysi poznamenala moje psycholožka, jednou se pro lidi zřejmě i rozdám. (Tak mě napadá, že už víc jak rok k ní nechodím. Nějak samo.) Dnes ležím, motá se mi hlava, chce se mi spát, ale nemůžu usnout. Kouřím jednu za druhou, prolejvám se minerálkou, zpívám si s The pretty reckless, dívám se na Dimitrije, v hlavě naprosté prázdno, respektive je těch myšlenek tolik, že můj mozek vydal jasný příkaz "stop". Je to teprv pár hodin a už teď vím, že to je jedna velká hovadina, co se stalo. Uvědomuju si těch spoustu faktorů, co to všechno zapříčinilo. Pár minut píšu tenhle článek a už stokrát jsem dostala chuť ho zas vymazat. Vlastně nemám potřebu to ze sebe nějak tady vypsat. Přiznávám pár kreditů navíc. Třeba ten, že jsem přestala myslet na minulost. Vybavují se mi slova "a třeba se svět změní, aspoň na jednu noc". Změnil. Víc než na jednu noc. A já to beru jako jedno velké úžasné plus a pocit k tomu. No more eseje o tom jednom a samém dokola.

But u know.. tentokrát ses netrefil do té třiadvacetileté slečny, kterou normálně jsem. Tentokrát ses zabodl do té dvanáctileté holčičky. A tu to bolí mnohonásobně víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama