Březen 2014

2.3.2014

2. března 2014 v 23:31 | Paranoea |  Prožívá..
Měla bych spoustu věcí k povězení. Ale znáte to. Nemáte čas, když čas máte, nemáte chuť, když čas i chuť máte, nic se vám psát nechce nebo se k blogu nedokopete. (A někdy jo, ale většinou proto, že vás chytne takový afekt, že škoda mluvit.) Prokrastinace je mrcha lákavá *smích*.

Mám za sebou tři týdny v nové práci. Ještě stále nedokážu zhodnotit moc dobře, jak se to bude vyvíjet, ale vlastně převažují jen a jen pozitiva. Práce je tolik, že prakticky ani nemáte čas sledovat hodiny, neustále do toho skákají nové a nové úkoly, takže stereotypem se taky nezblázníte. Vlastně jsem zatím za ty tři týdny se ani nedostala pořádně k netu a to ho zakázaný nemáme, dokonce ani sociální sítě. Stíhám jen jednou denně se podívat na mail a přečíst si pár zpráv během doby oběda, pokud nejím venku. Máme výborný kafe a čokoládu v automato zadarmo, stejně jako perlivou vodu, což mě sakra těší. V kuchyňkách máme snad všechno. Nádobí, čaj, kafe, mlíko. Myčku na nádobí, kterou obsluhuje večer uklízečka, takže pokud se člověk nechce zabejvat nádobím, jednoduše ho tam strčí a ráno si jen z poličky vezme svůj hrnek. To sice ještě nedělám, zatím jsem došla pouze k strkání vidliček po jídle, ale nikdy neříkejte nikdy, že. Kolektiv mi vyhovuje, ačkoliv jsem se chvíli musela srovnávat s tím, že tam nehraje hudba. Po dvou letech v kanclu, kde bylo neustálé puštěné rádio a o konverzaci s kolegyněmi taky nouze nebyla, jsem trochu nezvyklá na toto, ale chápu, že v open space se blbě vybírá stanice pro tolik lidí *smích*. Jedno sluchátko a rádio v mobilu to vždy jistí. Máme tam poměrně dost chlapů, což je taky příjemná změna. Všichni si tykáme, to byl pro mě trošku problém, hlavně když druhý den jsem potkala ráno šedesátiletého pána v kuchyni. Vážně mi přišlo blbé mu říkat "ahoj" - ještě že se dá použít "dobré ráno" *smích*. Pánů ve své firmě si moc nevšímám, neb razím "co je v domě, není pro mě" - sousedi, spolužáci a kolegové se prostě se vztahy pokud možno nemíchají. (I když jeden tam je teda sakra kus, co vám budu povídat.. *smích*). Nicméně naše budova má xx pater, na kterých je xx firem a z nějakého důvodu ve většině případů potkávám jen samé pány. V košilích, kravatách, oblecích. (Samozřejmě i pár tričkových se najde, ale tak to není teď podstatné.. *smích*). Vlastně si připadám tak trochu jako v americkém filmu *smích*.

Po velmi dlouhé době jsem se viděla s P. Slečna P je osoba, s kterou jsem devět let denně chodívala do školy a ze školy. Bydlely jsme od sebe sto metrů, sraz jsme mívaly vždycky na rohu našich ulic. Prožila jsem s ní spoustu dobrodružství - her na princezny a neviditelné prince, například *smích*. Já chodila do Áčka, ona do Béčka. Chodily jsme společně do pevěckého kroužku, na výtvarku, dva roky jsme měly společnou angličtinu ve škole. Taky jsme neustále běhaly spolu do knihovny, stopovaly naše vyvolené chlapce (*smích*) a časem i do školky, neb máme stejně staré sourozence, ona sestru, já bratra. Když jsme nastoupily na své střední, denně jsme se setkávaly večer na zastávce, abychom si daly pěší okruh po městě. Byla to ona, kdo mě dokopala jít spolu na taneční a že to byla zábavná věc. Prožily jsme spolu toho strašně moc. Po maturitě jsem šla do Prahy, ona do Mladé Boleslavi. Párkrát jsme se v Praze sešly, když měla cestu za přítelem, ještě méněkrát se nám podařilo se sjet do našeho města na stejný víkend. Pak P odcestovala na rok do Anglie a když se vrátila, odstěhovala se k příteli. Před pár dny jsme se konečně dostaly k tomu, vidět se. Bylo to.. jako kdyby se čas nikdy nezměnil, jako kdyby se zastavil. Vypadala stejně, mluvila stejně, smála se stejně. Bylo to neskutečně zvláštní a úžasný. A zjistily jsme, že od sebe bydlíme dvě stanice tramvají. Skorosousedky jsou opět skorosousedkami. Však máme co dohánět za ty roky.. *smích*

Tento víkend bylo nádherně, tedy aspoň tady. Včera jsem šla udělat velký nákup jídla (Mami, už chápu, jak je možné za jídlo utratit tak vysoké částky.. *smích*) a na doporučení spolubydly jsem si vzala pouze lehkou bundičku. Byl to skvělý pocit, vyjít si jen tak nalehko, v džínách, teniskách a tričku s polorozepnutou bundou. Na větší vzdálenosti bych si takhle netroufla ještě, přece jen pořád je teplota dost nízko, ale na vyběhnutí do krámu za rohem to bylo ideální. Už jsem tak strašně dlouho nešla v teniskách, nemůžu se dočkat jara. Jen teď mám dilema, jestli budu pokračovat v práci v působení jako mladá dáma, nebo do toho zahrnu i občasné vyšokování teniskama *smích*.

Rozhodla jsem se pro trochu riskantní plán. Ještě jednou trochu zatočit studijníma kartama. Ponechám to jako tajemství, dokud nedojdu k prvnímu zdárnému zakončení, ale pokud to vyjde tak, jak bych si přála, bude to.. legendary *smích*.

A budou šeříky *zasněný pohled*.