Leden 2014

Best thing I never had

27. ledna 2014 v 23:57 | Paranoea |  Afekty
Sometimes you miss the memories, not the person.

Milovala jsem tě. Sakra moc jsem tě milovala. Nejspíš - ani ne nejspíš, ale určitě - tě svým způsobem samozřejmě miluju stále. Problém je, že hlava konečně pomalu, ale jistě převažuje srdce. Řekl jsi, že najdu někoho, kdo ke mně sedí líp. Vzdorovala jsem, snad z principu nebo zvyku. Tak jako tolikrát. Samozřejmě že jsi měl pravdu. Já potřebuju.. muže. Muže, který bude dostatečně silný na to, aby zvládl mou náladovou náturu. Který bude vědět, že ne vždy řeknu vše, ale když se rozhodnu mu to říct, jsem si jistá tím, že to chci říct právě jemu. Muže, který dohlédne dál než za první větu, která vyzní špatně. Který nebude lhát. Je jedno, komu. Protože jestli jsi nelhal mně, lhal jsi svému okolí a naopak. Ať se na to podíváš z jakékoliv strany, všude existuje někdo, komu lžeš. Vím to. Lhal jsi už první dny, co jsme se poznali. Lhal jsi během našeho vztahu, během rozchodu, během našeho společného bydlení i mnohem později. I v ten poslední den jsi lhal. Vím to, viděla jsem tě to dělat tolikrát. Mnohokrát jsem u toho byla. Pamatuju si, jak jsem seděla ve vlaku a jen zírala z okýnka ven, odmítajíc nad čímkoliv myslet. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že dojdu do tohodle bodu. Kdy se prostě rozhodnu pohnout sama za sebe. Vždycky jsem říkala, že nemám proč zapomenout. Nechtěla jsem. Chtěla jsem věřit, že to zvládneme a to, kolik jsme toho prožili, mělo být důkazem, že to za to stojí. Je to strašně zvláštní pocit teď, jít proti tomu. A samozřejmě to neznamená, že hned je všechno v pořádku a mně to není líto. Že jen proto, že jsem se rozhodla, jde všechno hladce, já už na tebe nikdy nepomyslím, nenapíšu nic o tobě, neuroním slzu nebo nebudu přemýšlet nad tím, jaké to mohlo být. Ale pohání mě jedna myšlenka. Vlastně dvě. Měla jsem to udělat dávno. Nezasloužíš si mě.

A ne, nemůžeme být přátelé. Tohle slovo v našem vztahu už dávno neexistuje. A pochybuju, že někdy budeme schopní se na sebe podívat bez jakékoliv nevyřčené myšlenky. Je čas se podívat pravdě do očí. Nezklamal jsi mě jako muž. Zklamal jsi mě jako člověk.

19.1.2013 : Getting sh*t together

19. ledna 2014 v 4:32 | Paranoea |  Prožívá..
Zmateně zjišťuju, že poslední článek v rubrice "Prožívá.." je ze srpna. Poměrně zajímavý poznatek.

Začíná být ze mě noční tvor, kdy největší aktivitu projevuju kolem půlnoci. Třeba malování zdi v pokoji nebo třídění bordelu. Věšení záclon. To všechno jsem dnes už stihla provést. Pár nocí nazpět jsem sádrovala díry ve zdech a natírala rámy k novým obrazům. Můj pokoj se pomalu, ale jistě proměňuje a já s ním. Taky sádruju své díry, natírám své zdi novým nátěrem, vytvářím jejich novou podobu. Vyklízím věci, které už není proč vlastnit. Jedna velká přeplněná krabice. Zbyla dvě trika na spaní, plyšový bizon a pár desítek fotek ve složce, která jich ještě nedávno obsahovala víc než tisíc. Vzkazy v ledové zemi mají už jen jednoho pisatele (přišlo mi neslušné mazat něco, co jsem sama nevytvořila, jen ať si každý uklidí svůj vlastní kus). Váhala jsem, zda aspoň ty nejnovější nenechat, pro jistotu, aby si je doopravdy přečetl - co když to nestihl za ten měsíc? (... no jo, jsem patetická). Prospala jsem se a ráno po probuzení vymazala i je. Přečetl nebo nepřečetl, je to přece jedno. Guess we have nothing to say to each other anymore. Je zvláštní zavírat ty dveře. Nikdy dřív jsem věci nevyhazovala, nechtěla zapomenout, litovat promarněného času. Neodcházela jsem sama od sebe. Bývala jsem opak. Co se změnilo?

Dva dny nazpět jsem šla do kina s panem P. Expartneři na Nymfomance. Po dlouhé době jsem se s ním cítila jako kamarádka a když mě na rozloučenou v metru políbil na tvář, neměla jsem chuť ho praštit. Sice jsem mu o mém momentálním životě neřekla vůbec nic (a proč taky, za měsíc odjíždí do Austrálie), velké životní filozofické debaty jsme taky nerozvíjeli, ale i tak to byl příjemně strávený večer. Žádné přemýšlení nad tím, co ode mě ten druhý očekává, jakým způsobem mě bude chtít sbalit, jaké odmítnutí zvolit tentokrát.

Je docela nepraktické, když vám je přes dvacet a chcete zažít teen love story. Takovou tu, kdy začínáte teprve objevovat, jak takové milostné vztahy vypadají. Kdy je pro vás zážitek držení se za ruce, kdy si ostýchavě dáváte polibky jen na přivítanou a rozloučenou, kdy spíte na jedné posteli bez jakéhokoliv sexuálního náznaku. Když po tomhle toužíte v šestnácti, je to přijatelné, pochopitelné, normální (tedy, v dnešní době možná už taky ne..). Ve dvaadvaceti lidem přijdete s takovými myšlenkami úsměvní, nenormální. M., dlužíš mi šest let.