Prosinec 2013

Walls

31. prosince 2013 v 23:36 | Paranoea |  Afekty
And if my words break through the wall..

Neproniknou. Nemají čím. A já stále věřím.

No tak, Par, už je to za námi. Už sis tím prošla a ne jednou. Tak přestaň blbnout. Bude to ku prospěchu všem.



Curtains

31. prosince 2013 v 20:59 | Paranoea |  Afekty
Jak patetické. Tři prázdná slova a mě se přesto zalily oči. Vím, že mě čeká budoucnost. Bude krásná. V té budoucnosti budu jednou šťastná, potkám někoho, s kým se zavážu mít vztah na celý život, budu mít spoustu dětí a jednou budu vyprávět o tom klukovi, co mi tak pomotal hlavu na dlouhých šest let. Na kterého jsem nezapomněla. A při tom vyprávění se budu usmívat nad tím, jaké to bylo. A ty snad taky. Budeš mít život, jaký si vybereš. Takže teď.. už mi nezbývá nic jiného než zatáhnout oponu, poděkovat všem za uskutečnění tohoto představení a posunout se k jinému divadlu. Nebude to hned, ale jednou ty tváře oschnou.

Tak proč to tak zatraceně bolí..?

Such a hypocrisy

24. prosince 2013 v 2:32 | Paranoea |  Afekty
Ještě stále mám ten nevěřícný výraz na tváři. Vánoce jdou letos mimo mě (mimochodem, ježíšku, Persen by byl fajn - čtvrtá noc bez spánku je krapet moc, nezdá se ti?) a přesto jsem dostala dárek, na který opravdu, ale opravdu, nevím co říct. Prostě jen.. pořád sedím, nevědíc, co vlastně dělat.

Představy

17. prosince 2013 v 13:06 | Paranoea |  Afekty
Čas od času - velmi, velmi často - si představuju, jak otevřu dveře a stojíš v nich Ty. Jak jdu domů a Ty stojíš před domem. Jak sedím v tramvaji a Ty si sedneš vedle mě, usmívajíc se nad mým šokem. I teď. Když mi B. vzala klíče, že potřebuje klíč od schránky a jde ven, takže nemůžu nikam jít, bleskla mi hlavou myšlenka, jak se vrací domů a s ní přicházíš Ty. Protože ses s ní domluvil, aby mě udržela na místě, než přijedeš.

A pak mi vždycky dojde, že se to nestane. Protože si to přeju jen já.

Perfume

15. prosince 2013 v 22:59 | Paranoea |  Afekty
"Věříš na osud?"

Řekla jsem, že ne. Protože vlastně asi nevěřím. Kdybych někdy nedělala to, co dělám, byla bych nejspíš úplně jinde. Zázraky se prostě nedějí, pokud si je neuděláte sami.

Už tak dlouho jsem nebyla zaujatá, takhle. Porušila jsem snad všechna svá pravidla, poprvé. Myslím, že to je ta výjimka, o které nedávno mluvil.

Na jednu stranu, nestalo se nic hrozného. A moje hlava to ví. Sebralo mě to, protože.. protože to bylo poprvé, tak jak jinak. Musela jsem se sama sobě smát, jak vtipné to bylo. To, co jsem použila tolikrát já, bylo teď použito proti mně.

Víš, dřív.. dřív jsem tě vnímala. I když jsme si jen psali vzkazy, pořád jsem tě cítila, pořád jsi tu byl, tady, pro mne. Možná ne fyzicky, ale byl. Ale teď, od té doby, najednou.. tu nejsi. Najednou je všechno přednější než já, i když ty tvé důvody znám. Slibovala jsem ti, že taková nebudu. A přesně teď jsem tak nesnesitelná, jak jen dokážu být. Ale nedokážu změnit to, co cítím. Tolikrát si říkám, že jen zbytečně vyšiluju, vždyť jsem čekala tak dlouho, proč teď mi to dělá takové problémy? Nevím. Ale jo, víš. Jen si to nechceš přiznat. Protože když sis to přiznala před pár dny, skončila jsi tak, jak jsi skončila.

Osud mi nakopal zadek. Tak vtipnou ironii jsem dlouho nezažila :)

I´ll never tell, tell on myself.

Just for laughs

7. prosince 2013 v 4:26 | Paranoea |  Afekty
Tříštím se. Čím dál víc blázním a vím to.

Kdo to mohl tušit.

Děsí mě, kolik toho cítím.