Květen 2013

Stošedesátosm hodin

19. května 2013 v 22:28 | Paranoea |  Afekty
Je to týden. Celý týden jsem byla roztěkaná, protože se nic nedělo. A čím déle to trvalo, tím více jsem bývala i protivná a beználadová. Možná nejenom proto, ale zčásti hlavně proto.
A pak se světlo opět rozsvítilo. Den zase začal být jasnější a veselejší. Jen pro těch pár odstavců.

Tu jednu hodinu jsem si připadala naprosto správně. Tu jednu hodinu všechno najednou dávalo smysl, zapadalo do sebe a vytvářelo naprosto kompletní obrazec.

Jen doufám, že oba budeme dost silní. Musíme být.

Hodina.

12. května 2013 v 18:53 | Paranoea |  Prožívá..
Seděla s partou lidí, se kterou trávila tento víkend na výstavišti. Seděli a jedli smažený fastfood, posilňovali se před cestou domů. Vlak jim jel za půl hodiny a oni tento den v lepším případě měli jednu bagetu nebo kafe, v horším nic. Byla unavená a také trochu zklamaná, že ten víkend nakonec utekl tak rychle, když na něj tak dlouho čekala. Ale zároveň byla vlastně šťastná - po téměř devíti měsících ho viděla živého, z masa a kostí. A i když to vlastně nebyl žádný velký zážitek, nemluvili spolu ani se na sebe vlastně nepodívali, tu vzpomínku měla pořád v hlavě. Kontrolovala si díky veřejné wi-fi své věci ve virtuálním světě, když jí zavibroval mobil.

"Kde jsi?"

Neznámé číslo. Zaváhala, mohl to být kdokoliv.. Ale vlastně si byla jistá, že je to on. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Rychle napsala odpověď a přemýšlela, co má dělat.

"Hledám tě celý den."

Nevěděla, co na to napsat. Že to ona jeho taky? Že skoro celé předchozí odpoledne trávila procházením po celé budově tam a zpátky, nahoru a dolů, jen aby ho někde zahlédla?

"Chtěl jsem tě jen obejmout a jit.. Jeď, je to moje chyba."

Věděla, že jí to nikdo nebude schvalovat a našlo by se spoustu racionálních důvodů, proč. Ale stejně tak věděla, že to nepřeválcuje ten její jediný, iracionální. Postavila si hlavu, tak jako téměř vždy. Věděla, že se vydává do nebezpečných hlubin, ještě váhala, když jí neodpovídal. Když ostatní začali kupovat jízdenky na cestu domů, už byla rozhodnuta. Šla za svou kamarádkou, kvůli které na víkend vlastně jela a řekla jí svůj plán. Nechtěla se odtrhávat, aby to nevypadalo, že je nevděčná za to, že s nimi mohla strávit víkend a že si jich neváží, ale nemohla si pomoct.

Stála na rohu nádraží a kouřila třetí cigaretu. Upřeně sledovala tramvajovou zastávku a přitom v ruce křečovitě svírala mobil. Věděla, že tlačí, že není fér, ale v tuto chvíli jí to nevadilo. Jen si přála, aby přijel. Další autobus dorazil. A v něm on, zahlédla ho. Rozšířenýma očima sledovala jeho postavu. Uvědomila si, že si nezjistila, v kolik že jí to jede další vlak, ačkoliv jemu slíbila, že hned tím dalším, který přijede poté, co se uvidí, pojede domů. Volala svému kamarádovi, aby jí našel, který to je. Mezitím se vydala blíž k místu, kde viděla jeho. A on se jí najednou ztratil z dohledu. Zaskočeně prohledávala veškerý ten dav a zjišťovala, že ho nemůže najít. Chodila sem a tam, poté se znovu vydala k rohu. Když se otočila, uviděla jeho, jak vychází z budovy nádraží a hledá ji. Ještě ji nezahlédl. Pomalým krokem se vydala k němu a upřeně ho pozorovala - takovým tím upřeným pohledem, který se lidem zapíchne do zad a oni vycítí, že je někdo sleduje.Otočil hlavu směrem k ní.

"Bála jsem se, že nepřijdeš."
"Kde jsi byla?"
"V té velké hale, většinu času."
"Celý víkend jsem to tam procházel sem a tam, jen abych tě někde našel."
"Jo, to jsme dva.."

Seděli na jednom z kamenných podstavců, povídali si. Tak nějak o všem. Jen si užívali tu chvíli, kterou trávili spolu. Vždyť měli jen necelou hodinu.

"Zná tě tady někdo?"
"Myslíš přímo tady..? Myslím, že ne."
"Tak mi dej ruku."

Dovedl ji k rohu, kde si zapálili poslední cigaretu. Když vešli spolu do budovy, automaticky ji vzal za ruku, aniž by ho požádala jako předtím. Jen se usmála a nechala se jím vést na nástupiště. Našli vlak, on jí ještě hledal přes sklo kupé, do kterého by ji usadil. "Ty se vůbec nekoukáš.." - pokáral ji se smíchem. Jen se na něj vesele podívala a nechala ho, aby pokračoval. Když byl spokojený s výběrem vagonu a kupé, podívala se na hodiny. Měli ještě pět minut. Stáli v objetí, dokud nezačali hlásit, že je vlak připraven k odjezdu. Ani spolu moc nemluvili, jen prostě stáli, objímali se a snažili se nemít moc prudké nádechy, aby ten druhý nepoznal, jak to s ním mává. Nastoupila do vagonu, postavila se ke dveřím a dívala se na něj. "Já si pak to kupé najdu.", slíbila mu. Jen s úsměvem pokýval hlavou a pohled jí opětoval. Vlak se stále nerozjížděl. Naopak po minutě nastoupila ještě jedna paní. A asi půl minuty poté druhá.

Vlak se rozjížděl. Zamávala mu a v telefonu uslyšela jeho "ahoj". Našla si kupé, jak slíbila a sedla si k okýnku. Využila zásuvky a zapla si netbook. Poslouchala hudbu a jen tak koukala z okna. Cítila se strašně klidně. I když to vlastně mělo být spíš smutné, vždyť ani neví, kdy se opět znovu uvidí, jestli vůbec ještě někdy. Ale ona se usmívala. Právě teď se cítila jako nejšťastnější dívka na světě.

Tuhle hodinu štěstí jí už totiž nikdo a nic nesebere.

Because we can

7. května 2013 v 23:35 | Paranoea |  Afekty
Life is better when you´re laughing.

Cítím se jako bláznivá třináctka *smích*. Jeden jediný dopis mi dokáže rozzářit celý den, jakkoliv je do té chvíle špatný. Stačí ten jeden moment, kdy zahlédnu, že je tam něco nového a já se úplně celá rozzářím a usmívám se jako kdyby to byl můj nejlepší den celého života. Užívám si to. Sakra moc si to užívám. Cítím, že takhle to mělo být, takhle to je správně. Já se mám usmívat a být šťastná tak, že to až bolí a přitom vědět, že to je to, co chci.

A kdo by nebyl šťastný, když si uvědomí, že i po pěti letech je stále stejně zamilovaný jako na začátku? :)