Březen 2013

What´s wrong with us?

20. března 2013 v 15:34 | Paranoea |  Afekty
Tohle je.. až směšný. V dopisech se div neudávíme těmi city, které si vyznáváme, ale zároveň je to vše, co děláme. Máme možnost se vidět, ale neuděláme to. A ještě si klidně přiznáme, že bychom to pravděpodobně nezvládli a nevíme, jak bychom zareagovali. Že bychom oba měli nutkání jít za sebou a utéct společně co nejdál, ale zároveň bychom se snažili tvářit, že jsme cizinci, co se nikdy nepotkali. Nedokážeme se smířit s tím, co se děje, ale nedokážeme nás ani nechat odejít. S naprostým klidem si potvrzujeme, že se navzájem milujeme a nesnášíme. Radši si do hlav vydlabeme díru plnou sladkých slov, která nikdy nebudou opravdová, než pohlédnout do tváře realitě, která nikdy nebude naše.

Jsme masochisti? Nebo blázni? Nebo obojí?

Já už totiž vím, čeho se bojím.

19. března 2013 v 16:08 | Paranoea |  Afekty
The moment you´re ready to quit is usually the moment right before the miracle happens. Don´t give up.

Usmívala jsem se nad tou větou a hlavou mi bleskla myšlenka, jestli to bude i tentokrát stejné. Jestli opět ve chvíli, kdy to vypustím, se to stane.

Já nevím. Opravdu nevím, jak bych měla reagovat. Krom toho, jak jsem reagovala. Jsem zmatená. Celý život, já vím. Potěšená. Unešená. A taky odmítající a stavící se do opozice. Chci to a zároveň nechci. (Myslím, že nejvíc mému rozpoložení se podobá to, co napsala posledně Víla. Vílo, ty vážně víš, jak napsat to, co člověk cítí. *hluboká poklona*). Protože si už nechci znovu nechat ublížit. A přitom sedím a s naprostým klidem přijímám tu myšlenku, že "to bude opět bolet". Co mě ale bude bolet? Vždyť se nic neděje. Není tu žádný vztah, v kterém bychom si mohli ublížit. Tak jak je možné, že se nám to pořád tak daří? Jsi nedosažitelný a zároveň na dosah ruky. Mohla bych teď natáhnout ruku a cítila bych, jak se cítím silnější. Je to méně, než jsme kdy měli a zároveň jsme si blíž, než jsme si kdy byli. Nedává to smysl. Vůbec žádný.

Stále dokola a dokola si čtu ty nejnovější slova. Jako kdybych si je chtěla vrýt do svého vědomí. Kdykoliv dřív bych za tyhle slova .. udělala spoustu věcí. Tak moc jsem tyhle slova chtěla slyšet. Ujistit se, že něco znamenám. Teď ty slova mám přímo přede mnou a já.. nevím, jak se cítit. Protože se cítím jak v oblacích a v následující okamžik pak přijde "no a co jako?!". Vyštval jsi mě pryč. Odehnal jsi mě od sebe a teď mi píšeš, jak moc ti chybím? Mluvil jsi o tom, jak jsem nevhodná, vysypal jsi na mě proudy urážlivých slov a teď mě chceš přesvědčovat o tom, jak dokonalá a neuvěřitelně krásná jsem? Myslíš, že je v pořádku postrádat někoho až ve chvíli, kdy ho pošleš pryč a on tedy jde? Ne, není. Není a já to vím a ty to víš taky. A stejně pak zase rozehrajeme tuhle partii. Pokaždé mě přiměješ se cítit špatně, vyženeš mě, nutíš mě neustále dokola přemýšlet nad tím, jestli jsem tentokrát to fakt zavinila já a jestli bylo něco, čím jsem to tentokrát mohla odvrátit. A pak si to za pár měsíců rozmyslíš a pokoušíš se najít způsob, jak mě zase spoutat. Snažíš se mě udržet na stejném místě.

Lidé nám udělají jen to, co jim dovolíme nám udělat. To není ale ta otázka.

Je to něco úplně jiného, než jsem si myslela.

X

13. března 2013 v 23:44 | Paranoea |  Afekty
Idiot.