Květen 2012

Rozčarování

27. května 2012 v 0:05 | Paranoea |  Afekty
To zjistění, že osoba, která byla vždycky tak jiná pro vás, je najednou úplně stejná jako okolí.

30 DPC - Day 24

24. května 2012 v 22:09 | Paranoea |  Odkrývá..
DAY 24. Show me a picture of yourself that you think you look good in :)


Well, záhadným způsobem mi to sluší vždy, kdy to není potřeba *smích*. Když jsem doma, narvaná v nejstarším pohodlném oblečení, s vlasy nedbale smotanými do jakéhosi uzlu a nenalíčená. Což je samozřejmě pěkné, to uznávám. Ale občas mě to opravu mate.

30 DPC - Day 23

23. května 2012 v 15:30 | Paranoea |  Odkrývá..
DAY 23. If you could have any pet regardless of what it is, what would you want?

Jako děti jsme neměli doma žádné zvíře. Rodiče tvrdili, že si s námi vystačí, nepotřebují další zvířátko. Vzhledem k tomu, že jsme čtyři děti, ani se s nimi nemůžu přít *smích*. Odůvodňovali to i tím, že bychom se o to nestarali a nakonec by to zůstalo na nich. A s tím se přít taky nemůžu. S velkou pravděpodobností mají pravdu. Pamatuju si, jak jeden z bratrů jednou přinesl domů strašilky. Jestli si dobře vzpomínám, brzo letěly oknem. Ve třeťáku jsem si donesla domů myš. Byl to boj, ale uhájila jsem si ji, až jsem se sama divila. Když jsem bydlela loni s M. na dvojce, měli jsme dva potkany ve velké kleci, které jsme denně pouštěli. Od doby, co jsem bydlela sama, jsem přemýšlela nad všemi možnými variantami - pes, kočka, králík, morče, křeček. Jenže pokaždé to ztroskotalo na tom, že bych se nestarala dostatečně. Protože přiznejme si to, ačkoliv teď už jsem delší dobu poměrně klidná, bývaly doby, kdy jsem prostě tři dny nebyla doma. A to je v případě bydlení jednoho člověka a zvířat obecně problém. Teď máme v bytě dva psy - několikaročního Vicka, kterému říkám vtěrka, protože se opravdu vtírá každému a jakmile ho jednou pohladíte, už se ho nezbavíte. A dvouměsíčního Zacka, který strašně rád čůrá na mřížkové topení v podlaze. Takže můj dětský sen mít psa je vlastně splněn. A tak si dáme další, ne? Třeba delfína.


30 DPC - Day 22

22. května 2012 v 15:54 | Paranoea |  Odkrývá..
DAY 22. Who in your family are you the closest to? Why?

Well, tohle je sporný dotaz. Jako první mě napadla matka. Logicky, protože poslední roky to s ní jsem v největším kontaktu. Díky stokilometrové vzdálenosti bydliště komunikuju často přes telefon a vytáčím vždy matčino číslo. Co si pamatuju, otci jsem volala za celý svůj mobilní život tak desetkrát, z toho jednou, že jsem udělala maturitu, zbytek povětšinou tvořily informační záležitosti typu "došla ti pošta". S bratry se vídám, když se všichni trefíme do společného víkendu, což je většinou v případě nějaké rodinné oslavy. Moje matka má jednu obrovskou "vlastnost" - a to je právě ta, že je matka. Jako každé dítě jsem si i já prožívala své vzdorující období, kdy mě rodiče neskutečně otravovali, nechápali mě a dělali všechno proti mě. Respektive já věděla, že to tak pravda není, že mě jen chtějí chránit, ale i tak mi to nebylo po chuti. Po letech musím uznat, že nemít rodiče, jaké mám, tak nevím, jak bych žila. Prožila jsem si s rodiči spoustu záležitostí - hádky, obviňování, hysterické momenty, výjezdy na policii, ignoraci, pláč. I po tom všem jsem jejich dcera a nejsem zasouvána kamsi do pozadí. Dostává se mi stejné pozornosti i pomoci jako bratrům. Samozřejmě, když si o ni zažádám - rodiče netrpěli žádnou přehnanou starostlivostí nikdy, snažili se nás učit, že člověk si své problémy musí řešit sám, pokud možno. Po dvou letech, kdy bydlím separovaně od rodičů a vídám je tak patnáckrát do roka, prožívám všechno jinak. S matkou si povídám o budoucnosti v kuchyni, s otcem chodím kouřit na balkon a sleduju filmy, s bratry řeším různé rodinné záležitosti a mladšího bratra učím, jak uspět u dívek. Stejně tak se ale strašně vždycky těším domů k sobě, do Prahy. Ptáče už prostě vylétlo ze svého hnízda. Nedokážu určit, kdo z nich je nejblíž. Každý má něco pro a něco proti. Jedno mají ale všichni společné - jsou prostě moje rodina. A to jim nikdo neodpáře.

21.5.2012

21. května 2012 v 22:10 | Paranoea |  Prožívá..
Poslouchala jsem dnes debatu svých kolegů na téma svatba. Mí kolegové jsou o generaci výš než já, dalo by se říct, téměř vrstevníci mých rodičů, kteří mají po padesátce. Padaly věty typu "naši rodiče si neuvědomují, jak je těžké v manželství vydržet" a "v dnešní době už není rozvod nic divného, je to jak na běžícím pásu, přece nebudu zůstávat nešťastný/á". Je to divný pocit, když vím, že takový názor má spíš většina mých vrstevníku. Narozdíl ode mě. A mě to přijde zvláštní. Myslím si, že rodiče kolegů naopak moc dobře ví, jak těžké je v manželství žít - koneckonců to oni jsou stále ještě pořád spolu, narozdíl od jejich dětiček. Mí rodiče oslaví letos 26 let od svatby - přiznávám, že mě to tedy ovlivňuje. Pokud se vdám, taky bych ráda vydržela až do konce. A k tomu samozřejmě patří výběr partnera. Kolegyně se obhajuje tím, že její bývalý manžel byl strašný a prostě s ním nebyla šťastná - na druhou stranu ale přiznává, že svatba byla ještě ve fázi zamilování, kdy věřila, že po svatbě bude vše jinak a když nebylo, tak pak v tom nechtěla pokračovat. To mi přijde naprosto nesmyslné. Snad pokud už si chci někoho vzít, tak bych měla vědět, jestli zvládnu být s tím člověkem nejen v tom dobrém, ale i zlém. Jestli jsem vůbec ochotná s tím člověkem žít i přes problémy. Jsem moc snílek, když si myslím, že svatba by měla být jen jedna za život?

Vzala jsem si dnes do práce nové šaty. Vypadají krásně - na mě až nezvykle. Konečně vím, jak se cítí všechny ty slečny v těch lehoučkých letních šatičkách s romantickým motivem. A taky vím, jaké to je, když najednou zafouká vítr a vám se šaty zvednou až kamsi do výšin - moc působivé, vážně. Zvlášť když nemáte žádnou končetinu volnou. Krom toho, že jsou šaty krásné, mají i velmi příjemný střih. A také velmi specifický. To si takhle jdu po chodbě s papíry v ruce, že je odevzdám jinému oddělení, když naproti mně jde jedna z kolegyň. Hned se zastavila a vysekla mi pochvalu, jak úžasně mi to sluší. Když ženskou ocení ženská, je to prostě .. hodně. Byla jsem samozřejmě ráda za to. Asi tak pět vteřin, než jsem uslyšela "A můžu se zeptat - vy čekáte miminko?". Kolegyni omlouvá, že právě teď její dcera, která je v mém věku a též pracuje s námi, je těhotná, takže je velmi natěšená na své první vnoučátko a prožívá to víc než kdokoliv jiný, včetně dcery. Nicméně tak široké oči jsem neměla už dlouho. Na druhou stranu, povšimla jsem si, že lidé se na mě více usmívají, když si myslí, že jsem nastávající maminka. Není to zvláštní? Že bych už měla ty mateřské rysy tak vidět?

Přes víkend jsem vybalila a dozařídila pokoj. Jsem s tím velmi spokojena, zdá se mi, že pokaždé, co se stěhuju, jdu do lepšího a lepšího. A musím říct, že je to strašně fajn pocit ležet si na huňatém koberečku, koukat na oblohu podkrovním oknem a jen tak se unášet melodií znějící písně.

"Představ si, že tě někdo vzbudí uprostřed noci, praští tě do hlavy, naleje na tebe kýbl sraček a začne na tebe řvát - to z toho asi taky nebudeš mít velkou radost." - navedlo mě to na velmi efektivní způsob buzení. Ruští spisovatelé jedou.

11.5.2012

11. května 2012 v 0:11 | Paranoea |  Prožívá..
Mám to za sebou. Dva dny plné balení, vyklízení a převážení věcí. Teď sedím v županu po sprše v rozbitém sprchovém koutě (rozbité dveře, ale už je to ve fázi opravy) u stolu v novém pokoji, kde se všude povalují krabice a tašky. V pokojích pode mnou jsou tři slečny, dvě z nich se stejným jménem jako já. Bude to zábavné, až se budeme navzájem volat. A ráda bych vám toho tolik pověděla, ale necítím se na to. Teď se půjdu pořádně vyspat, zítra po práci pojedu k našim, abych mohla večer na tolik očekávanou grilovačku se svou starou třídou a třeba pak zas dojdu klidu.