Leden 2012

Číslo čtyři

31. ledna 2012 v 23:23 | Paranoea |  Afekty
Za posledních 24 hodin je to už čtvrtý článek. Rozjíždím se.

K tomu, aby se vám změnil život, stačí pár vteřin. Všichni to víme. Ale začneme tomu věřit až ve chvíli, kdy se to stane. Všechno šlo tak, jak mělo. Všechno bylo ve svých kolejích. Stačilo, aby jsi napsal dnes ráno a co všechno se změnilo.

Počkala bych na tebe věky, ty to víš. Ale nechci čekat, když ty víš a já vím. Oba víme. Riskli jsme to. Řekli jsme si to. I přesto, že nám to předtím nevyšlo. Já nechci čekat zbytečné roky. Chci tě mít u sebe teď. Chci vedle tebe usínat, probouzet se, vařit s tebou naše jídla. debatovat nad vším možným u cigarety, po večerech sledovat filmy a nechávat se hladit po vlasech. Chci tě držet, objímat, nikdy nepustit.

Když jsem to zjistila, vyhrkly mi slzy. Svět se mi zatočil. Nechci se probudit. Chci to takhle navždy.

Téma týdne.

31. ledna 2012 v 18:24 | Paranoea |  Afekty
Zoufalství. Dá se tím označit pocit, když zjistíte, že osoba, pro kterou tři roky pláčete do polštáře téměř každou noc, k vám také něco pořád cítí? Když vám to řekne ve chvíli, kdy se konečně posunute a rozhodnete se mít nový vztah? Bolí vás hlava, cítíte se špatně a nevíte, co si myslet. Tolik času jste se utvrzovali v tom, že je to pryč. Kdysi jste byli pár, ale to je dávno. Spousta párů tak dopadá. A vy jste měli to štěstí, že jste nakonec dokázali být přátelé. To je přece fajn. A najednou, po více jak 30 měsících potkáte někoho, s kým se začnete vídat. Jste rádi, že konečně jste se dokázali posunout. Radujete se, je to přece dobrá zpráva pro vás oba. Znamená to, že konečně nebudete čistě závislí na něm a že on si může oddechnout, že vám nezničil celý život, jak se vždycky tak obával. Vyprávíte mu to, těšíte se na reakci, na to, jak vám řekne, že je za vás rád. Ale on není. Je naštvaný. Pohádáte se a skončíte v hlubokém tvrdohlavě výsměšném mlčení. A pak.. vám to řekne. A vy jen sedíte a netušíte, co dělat. Tolik času jste čekali na jakýkoliv záchvěv podobného citu. Ale teď.. když máte konečně i něco jiného.. někoho jiného.. nevíte, jak zareagovat. Do očí se vám tlačí slzy, když si čtete o tom, jak vás stejně najde, ať se schováte kamkoliv.

Tolik jsem po tom toužila, zlato. Pořád mi vycházela tahle rovnice po celou dobu, ale ty jsi ji vždycky tak mistrně přeškrtal. A teď..?

Cílová rovina?

31. ledna 2012 v 11:57 | Paranoea |  Afekty
Vis, jedinej duvod, proc mi vsechno tohle vadi, je, ze na neco cekam. Na tom, ze jsem si svoji budoucnost vzdycky predstavoval s tebou, se nic nezmenilo.
Kupovat ti spousty darku a kazdy den se te snazit ohromit. Nic se nezmenilo. Tohle jsem si vzdycky pral.
Porad jsem citil tvoji pritomnost za dverma cekarny. Porad jsem se na ty dvere dival a cekal.
Vim, cekala jsi moc dlouho. Ja cekam jeste porad. Bez a bud stastna. Ale nezarucuju ti, ze se te jednou nebudu snazit najit. A nejspis te i najdu. Je mi jedno, za jak dlouho, kde a s kym. Nepocitam s tim, ze po takovy dobe opustis svuj zivot a budes pokracovat se mnou. Ale najdu te. Zij, jak nejlip to svedes. Az za tebou prijdu, chci na tebe bejt hrdej.

A tak pohádka našla konec.

Říkej si, co chceš.

30. ledna 2012 v 23:48 | Paranoea |  Afekty
Líbí se mi téma týdne. Zoufalství. Tohle slovo jsem dneska několikrát slyšela během jednoho dlouhého telefonátu. Nicméně si myslím, že tomuto slovu se dnes věnovat nebudu. To si nechám na později, na někdy.

Víš, zlato.. přemýšlím, co bych ti tak řekla. Ale nenapadá mě už nic moc. Ta prvotní zlost a agrese opadla. Smutek se ještě nedostavil. Jasně, mrzí mě všechny ty tvoje slova, jenže.. děláš to pořád. Touhle fází jsme už prošli tolikrát, že už to nedokážu brát tak, jak dřív. Řekl jsi tolik věcí. O tom, jaká jsem. Kdo jsem. Kdo za to může. Co jsem podělala. Co jsem neudělala. Co bych správně udělat měla. Všechny tvé názory na mě srovnané do jedné hodiny telefonátu. A ano, poslouchala jsem tě pozorně. Hodně pozorně. Protože jsem věděla, že to je taky možná naposled, co slyším něco tak upřímného. Ty si to možná nechceš připustit, ale já ho mám ráda. A je mi jedno, jak jsme se poznali. Nezáleží mi na tom, dokud mi dokáže dát to, co mi dává. To, co ty ne. Co jsi mi před lety odmítl dát. A co odmítáš dát doteď. Ale jakmile mi to nabídne někdo jiný a já na tu nabídku kývnu, už jsi tu, abys mi připomněl, kdo je pro mě číslo jedna. Vždycky budeš. Byl jsi první, jsi první, budeš první, historii nikdo z nás nezmění. Jenže víš, taky mám život. Svůj život. Konečně jsem po třech letech dokázala trochu popustit otěže a nechat se životem unášet. Nechat ho, aby mě odvál někam, kde mi je dobře. S někým, s kým mi je dobře. Je mi líto, že ty to neschvaluješ, ale nemůžu na tom stavět. Nemůžu stavět život na člověku, který mi řekne, že by byl radši, kdybych další tři roky strávila proplakanými večery nad ním než byla s tím druhým šťastná. Čekala jsem na tebe dlouho, ale už to nemůžu dělat. Nechci. A klidně dál o mě říkej to, co říkáš. Ale oba víme svý.

Rok nazpět jsi nad mým téměř bezvládným tělem sliboval, že všechno bude dobré. Nedávej sliby, které nesplníš.

29.1.2012

29. ledna 2012 v 20:02 | Paranoea |  Prožívá..
Vzpomínala. Na poslední tři dny. Dělání vajíček na snídani. Sledování dokumentů na BBC. Ples, který si užila. Napila se, pobavila se se svými novými kamarády, dokonce si i zatančila jeden pomalý tanec. Společná koupel. Nebo to, jak ležela v ručníku na posteli, četla si a on hrál hry na počítači. Líbilo se jí to. Že spolu dokážou trávit čas i odděleně. To, jak si ji vždycky při sledování filmů přivlastnil jen pro sebe. Dokonce i to zezačátku otravné "kotě" se jí teď líbilo.

A tak se její kolonka "stav" objevila. Se slovem zadaná.

23.1.2012

22. ledna 2012 v 2:34 | Paranoea |  Prožívá..
Co zlepší dívce náladu? Nákupy, samozřejmě. Tedy, nemůžu mluvit za ty ostatní, ale mě rozhodně uklidní, když se sama za sebe vydám kamsi do pryč a jen pozoruju davy lidí, vystavené zboží a celý ten ruch. Mimoto, svůj cíl jsem splnila. Co na tom, že mám nové šaty a svetřík, hlavně že mám konečně sušák! Takže, vše v pořádku.

Víš, proč jsem ti napsala? Protože jsi jediný člověk, s kterým jsem kdy měla takový vztah. Protože jsem věřila/doufala/cokoliv, že ty mě v téhle situaci (a nejen té) znáš. Protože když ne ty, tak kdo jiný?! Trvá mi sakra dlouho, než k sobě někoho vůbec pustím. Než se vůbec rozhodnu s někým se bavit víc. Seznamování pro mě nikdy nebylo zrovna moc jednoduchý. Existuje jen jeden člověk, který se ke mě dostal takhle blízko. Ty. A ten stejný člověk mi prakticky řekl, že jsem děvka. Proto, že si nejsem jistá, jestli dokážu udržet ten vztah, který mám. Je to můj první vztah od dob našich. Mrzí mě to, víš?
Tolik času.. my nikdy nebudeme schopni se navzájem brát, viď?

Svět je plný zlodějů.. a ty jsi zapomněl.

Lidé by neměli koukat na seriály.

7. ledna 2012 v 1:10 | Paranoea |  Afekty
Nezapomenu na Tebe. Ani to nejde. Ale, snažím se žít, víš? Protože ještě před pár hodinami to vypadalo, že to má nějaký smysl. A já chci věřit, že to tak opravdu je. Já chci věřit, že nejsi jediný. Protože se nehodlám utrápit k smrti. Někdy mám opravdu obrovskou chuť se na to všechno vykašlat. Jenže, vždycky si vzpomenu na to, co jsem uviděla těsně poté, co jsem se nadechla. Oči. Tvé oči. Vnímala jsem tvůj pohled, tvé ruce, jak mě hladí po vlasech a tvůj hlas, který mi říká "Spinkej, bude dobře."

Rok nazpět jsme byli jinde. Na začátku cesty. Uvědomuju si, že nebýt některých těch věcí, nejsi teď tam, kde jsi. Jo, možná jsem moc namyšlená, ale pravda to je. Kdybych tehdy nenašla pro nás ten byt, pravděpodobně nikdy bys nedostal tu šanci ho poznat a odstěhovat se. Nejspíš bych tě pořád měla blízko sebe a mohla tě vídat kdykoliv by se mi zachtělo. Možná by bylo všechno jinak. Jenže i kdyby to byla pravda. I kdyby se to všechno stalo díky mému zásahu, tak jsem vlastně šťastná. Protože v tom případě jsem udělala to, co jsem tolik chtěla. Dát ti šanci žít. Proliju ještě spoustu slz pro ten fakt, že to není se mnou, ale taky spoustu úsměvů proto, že to vůbec je.

Protože ať to bolí sebevíc, vždycky budu chtít jen to, abys byl šťastný.

5.1.2012 : Supergirl

5. ledna 2012 v 0:28 | Paranoea |  Prožívá..
Chvíle po půlnoci, válím se v posteli, na stolečku notebook, vedle sklenka bílého. Včerejší den byl takový.. fajn. Zvláštně fajn. Neprobudila jsem se sama. Což mělo za následek, že jsem ani nešla do práce, protože se mi s P. prostě z té postele v osm ráno vylejzat nechtělo. Nevím, jak to všechno mám brát, ale prostě.. nechávám to plynout. Už jsem se unavila neustálým vzpínáním. A když jsem s ním byla už po-xté, asi v tom něco bude *krčí rameny*.

You can tell by the way
She walks that she's my girl


Krom toho, konečně jsem pověsila na zeď hodiny. A nainstalovala kuchyňské světlo. Přibila kapsář. Uvařila si božské rizito. A udělala si i oběd na zítra. Kuře. Musím říct, že to je snad poprvé, co si vařím v tomhle bytě oběd do práce. Hlad je svině.

You can tell by the way
she talks she rules the world

Vánoce byly fajn. A Silvestr vlastně taky, teď, když na to koukám zpětně. V té chvíli mi to tak rozhodně nepřipadalo. Když to shrnu, tak ožírající se třináctka, brečící kamarádka, seřvávačky slečny K. po telefonu, protože je to *** největší, řešení sporů mezi sourozenci, několik rvaček, hysterických výlevů a nakonec i hořící chata, to vážně není zrovna moc dobrá kombinace. A ještě vlastně nesmím zapomenout na pana Ostraváka, který se jen tak rozhodl, že cestovat mezi Prahou a Ostravou se dá pohodlně každý víkend přece. Aniž bychom spolu cokoliv měli. Aniž bychom měli spolu větší kontakt než jednu pitomou novoroční pusu, kterou jsme si dávali s každým přítomným. Pokaždé si říkám, že už mě žádný chlapec nedokáže překvapit, ale pokaždé to nějak zvládnou. *kroutí hlavou*

You can see in her eyes
that no one is her chief

Je to přesně rok. Měl narozeniny, stejně jako je má dnes. A já podepsala papíry. K našemu společnému bytu. Ten čas ale letí.


And then she'd say it's OK
I got lost on the way
But I'm a Supergirl
and Supergirls don't cry

And she'd say it's allright
I got home late last night
But I'm a Supergirl
and Supergirls just fly