Září 2011

Nová mantra

14. září 2011 v 16:13 | Paranoea |  Afekty
Byla jsem šťastná. A tak to asi tak mělo být.

Byla jsem nervózní. Připadala jsem si pitomě, když jsem seděla v autobuse na Florenc a uvědomovala si, jak se mi kroutí střeva. Ale nemohla jsem si pomoct. Opadlo to ze mě hned po zahlédnutí jeho osoby, ale stejně. Bylo to.. zvláštní. Poprvé jsme si povídali, tak nějak jinak. O tom, co děláme. S kým chodíme ven a kam chodíme pařit. Ani jeden jsme nebyli pařící typ. A rozhodně jsme si o tom nikdy nepovídali. Tak nějak nové. Nevím, jestli se cítit spokojeně nebo rozmrzele.

"Tě budu objímat, protože F. mi to nedovolí. A ty víš, jak velkou mám potřebu ve spánku objímat."
"Možná přijedu příští týden. A pak tě budu celý den hladit po vlasech."
"Až skončím, dám ti vědět."

Byly to všechny polopravdy a já to věděla. Zabolí to, občas. Ale jsem zvyklá a neměnila bych.

Byla jsem šťastná. A tak to asi tak mělo být.

8.9.2011 : Dvojden

8. září 2011 v 21:16 | Paranoea |  Prožívá..
7.9.2011

Každou chvíli mezi sledováním seriálu kontroluju mail. Kontroluju všechno, co jde. Koukám, jestli tam třeba nic není. Mobil mám u sebe pořád, není šance, že bych něco propásla. A co že se vlastně děje, že tak plaším? Nic. Právě že nic.

Vím, že to bude těžké. Vím, že to nebudu zvládat. Že se budu xkrát do měsíce hroutit. Že to vlastně nechci. Hormony odplavaly a já si říkám "nech to být, vždyť se nic neděje". Třeba to zvládneme přirozenou cestou.

Nezvládneme. Vím to já, víme to všichni. A vlastně i to, že ani tou druhou to nebudu zvládat. Jenže já musím něco dělat. Musím. Ty nevidíš, jak se mi při jedné pitomé scéně v seriálu zamlží oči. Necítíš ten třas, jak potlačuju pláč. Nevnímáš, jak za mým úsměvem je něco jiného. Jak každého odmítám, protože před sebou vždy vidím tebe.

Dlouhou dobu jsem dokázala své věci potlačit. Dlouhou dobu jsem se dokázala radovat z tebe. Mít radost z toho, jak dobře se máš. Najednou se ale něco zlomilo. Najednou jakoby moje vnitřnosti vyplavaly. A já si víc než kdy dřív uvědomuju, že je to špatně, že to tak být nemá. Strašně bych si totiž přála, abys .. abychom. My.

Je ode mě nefér říct ti to teď, já vím. Jenže stejně tak je od tebe nefér pokračovat, když to víš. Já vím, že jsem řekla, že to zvládnu. Jenže já jsem malá holka, pamatuješ? Pořád mě za ni považuješ, pořád hraješ na to, kdo z nás je starší a zkušenější. Tak jak jsi mě mohl v tom nechat jednoduše plavat? Řekla jsem ti to, řekla jsem ti tu evidentní věc a ty jsi nebyl toho schopný. Obejmul si mě a usnul jsi vedle mě, zatímco v druhé místnosti na nás čekali všichni ostatní, ale pak jsi prostě dělal, že se nic neděje. Že není co řešit. Potají jsi o tom uvažoval se všemi ostatními, ale mě jsi vynechal. A přitom stačilo říct obyčejný podělaný "promiň, ty víš, že jsem dva roky zadaný". Já to jen potřebovala slyšet, víš? A pak jsi začal s těmi věcmi, které mě akorát vrátily ještě víc nazpět. A jo, já vím, že poprvé jsem to vyvolala já. A nemám pro to omluvu, i když bych se mohla vymlouvat na alkohol a všechno to okolo - třeba i na to, že jsi mi to prádlo daroval ty. Našlo by se něco, čím to omluvit, ale neudělám to, prostě přiznám svoji vinu. Ale čím to omluvíš ty? Tím, že řekneš "prostě jsem chtěl" jako tehdy?


8.9.2011

V práci se nám zhroutila kolegyně. Je na ni toho moc. Mluvila o tom, že neví, co by si počala, kdyby i doma měla nějaké problémy - že když je v práci, je v takovém stresu, že neví, co dál. A já zjistila, že mám opačný problém. Dokud jsem v kanceláři, mezi lidmi, jsem klidná. Jsem veselá. Jsem prakticky bezstarostná. Ale pak přijedu domů a je to jiné. Během celého dne si uvědomuju svůj "stav", ne že ne, jen tam to odsunou jiné starosti. Tady ne. Zas jsem v noci brečela. Zas jsem se nemohla nadechnout. A já klidně přiznám, že vůbec, ale vůbec nechci udělat to, na čím uvažuju. Že jsem si téměř jistá tím, že stejně to nevydržím, nebo on, nebo se něco stane a stejně se vrátím. Mám další komentář, ale nechci nad ním uvažovat. Ani nad jinými věcmi spojenými s M. Prostě nechci.

Představ se vzdává snadněji než reality. Přesně proto se tě nedokážu - nechci vzdát. Protože my byli realita. My existovali.