Srpen 2011

Nezměnilo se to.

25. srpna 2011 v 21:59 | Paranoea |  Afekty
Ta jedna z chvílí, kdy člověk přemýšlí nad tím, co má. Nad tím, co měl. Tolik času uběhlo, tolikrát jsem se smiřovala s tím vším. A všechno pořád marně. Pořád tu jsi, pořád tu jsem i já. Čekající, že jednou si vzpomeneš. Tak jako čekala Gerda na Káju. Až se jednou probudí, vypadne mu ten střep z ruky a on si uvědomí, že ji má rád a ona jeho. Jo, pohádky jsem vždycky měla ráda.

Vzpomínám. Na tu poslední noc. Kdy jsme po dvou měsících usínali vedle sebe a ty ses převalil, až jsi mě málem udusil ve své náruči. A já se nechala dusit, protože to bylo tak.. hezké. Tak spontánní, tak naše. V tu chvíli jsem si nepřipouštěla, že my už dva roky nejsme. V tu chvíli mi to přišlo tak přirozené.

Nechci. Nechci pro tebe ronit další slzy. Tolikrát jsem se snažila. Kvůli tobě, kvůli sobě. Často jsem na tohle tvrzení kývala hlavou. Tak lehce říkala "ano, to je pravda". Usmívala jsem, když jsem potvrzovala, že mé city k tobě nevyhasly.

Vypadalo to tak lehce. Proč teď to bolí? Proč teď pláču pro to, že tu nejsi se mnou a nikdy nebudeš? Proč najednou nemůžu pokračovat tak, jak jsem to dělávala dřív?

Chybíš mi. A miluju tě. Promiň.

Přeju si.

13. srpna 2011 v 23:23 | Paranoea |  Afekty
Strašně moc si přeju, aby se to stalo. Aby jsi zítra opravdu přijel tak, jak jsme to před hodinou plánovali, abychom šli hromadně do kina a my pak spolu odjeli ke mě a další den vyrabovali obchody. Abych mohla vedle tebe ještě jednou usnout a říkat si, jak jsem šťastná, že tě vidím živého.

A nepřestanu si to přát ani zítra.

13.8.2011 : Normální sobota neexistuje

13. srpna 2011 v 9:14 | Paranoea |  Prožívá..
A je to tady. Zhroucená poloha na zemi, nekontrolovatelný pláč a třas, schopnost nemluvit normálně. Kluk. Sraz s lidmi. Ožralost. Brekot. Kluk. Rozchod. Kluk. Kluk. On. Všude na těle nápisy. Červené oči. Blondýna.

Už proto nevěřím. Já se nechci dostat do stavu, kdy budu vypadat takhle na veřejnosti a bude mi to jedno.

Naše.

3. srpna 2011 v 22:20 | Paranoea |  Afekty
Six years have passed
Since I saw the last
The face of hope
That I'd once known

Je to víc než dva roky od toho všeho. Od toho dne, kdy jsi mi zbortil všechna má přesvědčení. Kdy jsi mě ujistil v tom, že věřit je ta největší hloupost, kterou člověk může udělat - a taky dělá. Jsou to téměř čtyři roky, co tě znám. A během těch čtyř let neuplynul jeden jedinej den, kdy bych na tebe nepomyslela. Jeden pitomej podělanej den bez tebe. Nebyl.

Then when you slipped away
I didn't know what to say

Nemůžeš se mi divit, že jsem z toho všeho unavená. Tolik času jsem věnovala tomu, že jsem se snažila tě zachránit. Tolik věcí jsem obětovala - sebe jsem obětovala pro tebe. Nedělala jsem to proto, abych ti za rok šla na pohřeb. Jsem tak divná jen proto, že jsem si pro tebe přála lepší život? Že i když jsi mě potopil, já si pořád přála, ať se máš dobře? Jo, asi jsem. A víš, já bych si vážně přála, abych tě mohla nenávidět. Fakt moc. Jenže tu nenávist stejně nakonec přebije její sestra.

I wrote this song for you to show you I still care
Times changed and I want you to know


Budeš tu. Nejspíš pořád. Jenže víš, já.. já už na tohle nemám. Pořád se snažím jít dál, pořád se snažím vydržet víc a víc. Ale jsem jen taky člověk. Člověk, který má city. Který má city k tobě. City, který ty nikdy neoceníš. Musím se hodně šklebit, když si vzpomenu na všechny ty lidi, kteří by za pitomej zlomek toho, co cítím k tobě, dali téměř cokoliv. Všichni ti, které odmítám, aniž bych jim dala šanci mi ukázat, co v nich je. Protože já to nechci vědět.

That I'll never say goodbye
I'll just say goodnight

Splnily se mi snad všechna má přání, která jsem kdy měla. A mě zbývá už jen to jediné. To nesplnitelné.