Červen 2011

Bushido - Wärst du immer noch hier?

22. června 2011 v 4:48 | Paranoea
Tak strašně dlouho jsem do téhle rubriky nic nepřidala.

Bushido je.. prostě Bushido. Uniklo mi jeho poslední album do včerejška, ale teď už to napravuju. Mám ho ráda. Je to raper, který mi opravdu nevadí. Kterého poslouchám průběžně už pět let. Protože jeho texty za to stojí. Protože se mi líbí i jako člověk (a je mi celkem jedno, že ho ve skutečnosti neznám a tak nemůžu vědět, jestli to není image). Protože je to Bushido, který mě takovou dobu držel, když mi Danny umřel. Protože prostě proto. (Text i s překladem máte tady.)


Protože to tak prostě je.

15. června 2011 v 22:23 | Paranoea |  Afekty
Dostala jsem dnes otázku "A proč vlastně nezůstaneš?". Zaskočila mě. Víte, nějak jsem nad tím vůbec neuvažovala, nějak mě tahle možnost ani na okamžik nenapadla. Ten byt byl nalezen pro dva, ne pro jednoho. A já zjišťuju, že vlastně nedokážu ani bydlet o samotě, ne dlouhodobě.

You're everything I thought you never were
And nothing like I thought you could've been
But still you live inside of me

Nějak jsem si přestala uvědomovat, jak je to dlouho a teprv dneska mi došlo, že až přijede v neděli, bude to měsíc. Neměla jsem moc času a nejspíš ani chutí si to uvědomovat. Trochu se toho děsím, protože ano, sice jsme spolu v kontaktu, ale v mnohem menší míře.

You're the only one I wish I could forget
The only one I'd love to not forgive
And though you break my heart, you're the only one

Vyprovázela jsem dnes slečnu A. na autobus za jejím milým. A když jsem tak odcházela od té zastávky a mířila zpátky domů, připadala jsem si zvláštně. Bývala jsem zvyklá, že to já takhle cestuju. Že neustále jsem většinou na cestách, za někým, někam, volně. Najednou to ale nejsem já. Najednou se všechno tak nějak rozchází. A. je s O., užívají si svého dvouměsíčního výročí, M. je s F., brzo to bude měsíc. A já.. no, opět sama. Což mi až tak nevadí, ne tak, jak si lidé myslí. Nejsem připravená na vztah, nemám na něj čas, chuť, náladu, nervy, cokoliv. Jasně, bylo by moc fajn mít někoho, o koho se opřít, ale když prostě lidem nechcete věřit, tak vás to pak jen zbytečně ničí ještě víc, protože si to dáváte za vinu až moc. A přitom prostě stačí jen nechat to být. Taky jsem pocítila strašnou touhu odjet. Kamkoliv. Prostě vzít peněženku, svačinu, náhradní oblečení, zamknout byt a odjet. Kamkoliv, za kýmkoliv, klidně i jen tak, někde se na noc ubytovat a užívat si té volnosti. Místo toho jsem ale dojela domů, uvařila si večeři a teď se připravuju k spánku, abych mohla zítra čile během stávkového dne jít do práce a hned po ní rychle do banky, zaplatit nájem. Protože když už všichni odjeli, zůstala zodpovědnost na mě.

You say you've got the most respect for me
But sometimes I feel you're not deserving me
There are times when I hate you
But I don't complain

Trochu se neděle bojím. Bojím se, že to bude pro mě opravdu těžké. Protože když si to neuvědomujete, je to v pořádku. Jenže on zas přijede, zas tu bude osobně, zas budu mít ještě jednu noc možnost usnout vedle něj a vědět, že je to zřejmě na dlouhou dobu naposled, zas budu mít možnost ho obejmout a pak se s ním následující den rozloučit a vědět, že teď už každý musíme jít svou cestou. On do Brna, já do některého bytu v Praze, s novými lidmi, novým prostředím. Děsí mě, že se zas budu muset loučit, že opravdu budu muset říct to "dávej na sebe pozor". Vidíte, už jen teď, když nad tím uvažuju, cítím ty proradné slzy. Já tak nesnáším loučení.

It pains me to say
I know I'll be there at the end of the day

Nevyčítám ti to, zlato. Jsem za tebe ráda. Jen prostě, nemůžeš čekat, že.. já nevím.

I know that I love you
But let me just say
I don't want to love you in no kind of way
I don't want a broken heart

11.6.2011

11. června 2011 v 18:17 | Paranoea |  Prožívá..
Už x dní mám v hlavě neodbytné myšlenky, vrací se každý den, ale nejsem prostě schopna si sednout a napsat to. Možná se s tímhle svěřovat podvědomě nechci. Možná prostě najednou mi přijde, že je to zbytečné, svěřovat se jakkoliv.

Nebyl to žádný apartmán. Vlastně objektivně souzeno, je to díra, strašná díra. A přesto, když teď koukám kolem sebe, chytá mě nostalgie. Protože ať chcete nebo ne, dolehne na vás to, že to tu opouštíte. Vidím tu spoustu vzpomínek. Když se podívám na krabičku cigaret na zdi, která je první vykouřenou krabičkou tady v tom bytě. Nebo ta jízdenka na dveřích, která je naše jediná vlaková jízdenka, pár dní předtím, než jsme se stěhovali, kdy jsme se na to teprve chystali. Je tu spousta věcí, které jsme kupovali společně, do našeho společného bytu. I takové věci jako úklidové prostředky nebo nádobí. Léky a plakáty na zdi. Všechno se to zdá tak nepodstatné, ale to všechno vytváří tu velkou jednotku. Cítila jsem se tu doma. Byla jsem tu doma. Hádali jsme se tu, křičeli na sebe, smáli se, dívali se spolu na filmy, vařili, usmiřovali se. Prostě.. domov.

"Tolik jsem vždycky doufala, že jednou se na mě podíváš a řekneš si, že je škoda, jak nám to nevyšlo."

Prázdno.

6. června 2011 v 7:08 | Paranoea |  Afekty
Dlouhý pohled na ten malý osobní přístroj. Vzpomínka na ty slova "zavolám ti za půl hodiny, jo?" a "nebreč". Vážně se uklidnila a čekala. Půl hodiny, hodinu, dvě. Celou noc. Celý další den. Několikrát sama zavolala. Vždycky jen ten prázdný volací tón.

Bylo to v sobotu. Teď je pondělí.

Nevím.

5. června 2011 v 22:37 | Paranoea |  Afekty
Otevřít zas ten byt, pohlédnout na všechny ty rozházené věci, tak známé, tak vzpomínkové. Rozhlédnout se okolo do své samoty. Dívat se z balkonu na ten výhled, který dřív byl tak krásný, ale teď je naprosto mdlý.

Takový ten pocit, jako kdybych mohla začít odznova. Úplně. Jinde. Sama. Mohla bych?

Počasí.

4. června 2011 v 17:59 | Paranoea |  Afekty
Zas se cítila dobře. Šťastně. Šla pomalým krokem k domu rodičů, poslouchala "I´m into you, i´m into you", usmívala se a odepisovala na sms M., ráda, že se vůbec ozve. Popichovala ho, jak je možné, že jí sakra neřekl, že se zasnoubil a to ještě předtím, než s ním x dlouhou dobu měla psychologickou debatu o jeho pocitech a životě (a tak nechápu, proč mi celou hodinu říká, jak se necítí s ním dobře, ale přitom už s ním byl zasnoubenej.. ok, Par, upustíme páru..). Volal jí a ona se s ním smála. A pak hovor vypl. A ona najednou pocítila slzy v očích. Jen tak.

Zas se cítím .. podvedeně. Tohle je fakt marný.