Květen 2011

A pak že jsem paranoidní.

30. května 2011 v 8:31 | Paranoea |  Afekty
Je to vtipné, když vám člověk v přesvědčení, že už všechno víte, prozradí pravdu.

Neřekl jsi mi to. Cítím se.. nechtěj vědět jak. Věděla jsem to celou dobu, čekala jsem jen, kdy mi to řekneš ty osobně. Jenže ty to neuděláš. Počkáš, až odjedu a pak tu necháš po sobě všeříkající prázdno. Vím to.

Emoce. Opět.

29. května 2011 v 14:27 | Paranoea |  Afekty
Ta chvíle, kdy přemýšlíte, jestli vám to za to stálo. Jestli nebylo mnohem lepší držet se své tratě. Mohla jsem teď se spoustou studentů řešit podělané derivace a vodíkové můstky, šprtala bych se na zkoušky a zápočty, měla za sebou svůj první ročník vysoké školy. Ta chvíle, kdy vidíte odcházet toho, koho tak moc máte rádi, toho, s kým jste žili v jednom bytě, toho, kterému jste se pokusili pomoct. A on teď odchází, vidíte jen jeho záda a jeho ruku v té druhé. A vy víte, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Jste šťastni za něj. Ale někdy to prostě nestačí.

Monolog

28. května 2011 v 17:38 | Paranoea |  Afekty
Jen se prostě bojim toho, co bude, až si začne balit věci do Brna.
A já nedokážu říct "nedělej to, já tě chci tady".
Protože to prostě.. není správné.
Je zajímavý, jak najednou moje rozhodování o tom, co je správné a není, se mění.
Dřív by mi bylo jedno, co je morální a co ne a co je dobře a co špatně, šla bych podle sebe.
Jenže teď nejde o mě.
A je správné, abych ho nechala jít.
Jen.. se toho bojim.
Strašně se bojim, co bude se mnou.
Protože ještě nejsem připravená ho nechat jít.
A vím, že když se mě zeptá, že mu řeknu, ať jde.
Nesnáším to.
Ať jsem občas "mrcha" jak chci, tak tohle nedokážu udělat.

X hodin po.

22. května 2011 v 7:35 | Paranoea |  Afekty
Přeju si být pro něj tak dobrá, aby aspoň jednou pomyslel na to, proč se to stalo. Aby se aspoň jednou sám sebe zeptal, jestli tu není něco, čeho by měl litovat. Abych aspoň jednou viděla v jeho tváři, když se na mě podívá, že tam je ten kluk, kterého jsem mohla milovat, ten, který tvrdil to samé mně. Abych věděla, že to, co bylo, mělo nějakou cenu. Že jsem se neuzavřela pro něco, co za to nestálo. Potřebuju vědět, že ačkoliv to dopadlo tak, jak to dopadlo, bylo to.

Nikdy bych si nepomyslela, že budu tou holkou, která se bude dívat s láskou v očích na toho, kdo jí rozmetal všechna její přesvědčení. Že bude sedávat s ním na společném balkoně, poslouchat jeho povídání a přitom uvažovat, jaké by to bylo ho ještě jednou políbit. Že bude vůbec po tom všem pořád stejná. Že bude milovat někoho, kdo o to nestojí.

Jak patetické.

Ve vztahu s.

21. května 2011 v 22:06 | Paranoea |  Afekty
Plakala a nevěděla proč. Necítila bolest, necítila nic špatného. Prostě jen seděla, koukala na okno a plakala.

A stačila k tomu jedna fb věta.

Dřív jsi mohl.

18. května 2011 v 7:53 | Paranoea |  Afekty
"Nejsi zodpovědný za mě, za to, jak se cítím, za nic ohledně mě." Snažila se mu vysvětlit něco, co nechtěl pochopit. Nebo možná nemohl. Stál si za svým a jejich debata se opět ubírala do nebezpečných krajin. "Napadlo tě, že prostě jsem se jen cítila trochu osamoceně, protože není nikdo, kdo by mě měl rád takhle?" vzdala to a řekla svou myšlenku nahlas. Pořád měla občas protichůdné pocity, když měla mluvit o sobě, takhle otevřeně, i s ním. Hlavně s ním. "A napadlo tebe, že to vím a proto mě to štve? Že mě štve, že s tím nemůžu nic udělat?" Neměla co říct. Jen sklopila hlavu a soustředila pohled na probíhající přesouvání souborů v počítači. Jen se snažila ze všech sil, aby se nerozplakala na místě. Stejně se to nepodařilo.

"Proč prostě mě nemůžeš obejmout a říct, že jsem blbá?" "Protože to nedělám." "Dřív jsi to dělával, měl bys zas začít." I na tohle řekl něco odmítavého, ale nechal ji, aby se uvelebila v jeho náruči. Jen ji prostě držel a nechal své triko nasáknout mokro z jejích tváří.

Možná jsem pořád podvědomě čekala. Možná jsem pořád potají doufala, že třeba jednou.

Svět.

12. května 2011 v 5:05 | Paranoea |  Afekty
Je to vtipný. Ještě ráno jsem povídala paní psycholožce o tom, jak jí nemám co říct. Jak se vlastně cítím spokojeně a jak všechno jde dobře. V práci, ve škole, doma, prakticky všude. A vážně jsem to tak cítila. Stačí pár hodin a je to opak.

Přeháním. Jenže vy jste neviděli ten jeho výraz. Vy jste neviděli, jak seděl celou noc u notesu s tím výrazem a ani na chvíli se toho nepustil. Neviděli jste, co napsal. Nepoznali jste už na první pohled, co to znamená.

Jsem sobec. A budu v tomhle vždycky sobec, teď už ano. Je mi jedno, kde všude se zničí vztahy, ale tenhle si chci nechat napořád. Nedokážu si představit, co bude, až to nebude. Já vím, že to nebude. Ale vlastně si to nedokážu představit. Nechci si to představit.

Žárlím. Tak neskutečně žárlím. Tak, že jsem se musela otočit ke zdi a neustále si opakovat "spi". Tak, že jsem toho kluka ve snu zabila.

Jo, holky by vážně neměly mít cyklus. Tohle to s nima pak dělá.

Proč nemám ráda americké seriály?

2. května 2011 v 23:08 | Paranoea |  Afekty
"Těch, kteří nás milují, si většinou vážíme nejméně."

(Pro jejich pravdivost. A proto na ně koukám.)

1.5.2011 : Ne(smysl) vztahů

1. května 2011 v 21:10 | Paranoea |  Prožívá..
Byla jsem v týdnu večer venku s chlapcem. Měl to být kamarádský pokec, nemyslete si. Je to přítel jedné slečny-kamarádky z mého ročníku. Je to pár měsíců, co jsem ho viděla, ale když mě kontaktoval na fb, ohledně narozeninové oslavy jeho slečny, kterou připravuje, neviděla jsem nic hrozného na tom, jít s ním ven, třeba "na jedno". Opět ta moje logika. Společník mě varoval, ale chtěla jsem být optimistická. Bylo to v pořádku, ne že ne. Ale jen bylo. Ve chvíli, kdy mi kluk, který je téměř čtyři roky zadaný s jinou slečnou - a ještě k tomu slečnou, kterou znám a vídám - jen tak řekne "myslím si, že bychom mohli bejt víc než kamarádi, co myslíš ty?", ztrácí u mě body. To nemluvě o situaci, kdy mi na mou odpověď "vzhledem k tomu, že jsi zadaný, pokládám tuto debatu za bezpředmětnou" začne sáhodlouze vysvětlovat, že to není tak, jak si myslím a že slečna ví, že není svatoušek, jen o tom nechce vědět. Samozřejmě že nechce, kdo by chtěl - jenže to neznamená, že to chlapec musí opravdu dělat, že. Věřím, že zeptat se té slečny, jak vidí jejich čtyřletý vztah, zjistím něco úplně jiného. Nebýt taková, jaká jsem, té slečně to řeknu, jak mi radil společník.. ale jsem, jaká jsem.
Tahle situace mě vedla k dalšímu zamyšlení. Víte, to, jak se člověk zachová v minulém vztahu, vám dává možnost vidět, jak se s největší pravděpodobností zachová k tomu dalšímu. Takže mi je záhadou, proč by někdo chtěl si něco začínat s někým, kdo je schopen o vašem čtyřletém vztahu říct takové věci. Samozřejmě, pokud nechce sám od sebe, aby za další čtyři roky tohle slyšel o sobě, že. A ještě víc je pro mě záhadou, proč má spoustu lidí tendence takto působit na ty, které chtějí "sbalit". Kde jsou ty časy, kdy se působilo hezkým chováním.

A teď k prvnímu máji. Je svátek práce, oslavili jste ho prací? *smích*