Prosinec 2010

Pitomá.

27. prosince 2010 v 4:53 | Paranoea |  Afekty
Půl páté ráno. Dívka sebou na posteli trhla. Ani si neuvědomila, že usla. Zmateně se zadívala do noci a hledala mobil, schovaný vedle ní. Ulepenýma očima prolítla dvě nepřečtené zprávy od kamarádky, která se právě snažila slepit svůj vztah. Dočetla ke konci přejícímu dobrou noc a mobil odložila. Zadívala se do stropu, v náručí stiskla plyšového bizona a nechala padnout slzu na polštář.

Nikdy jsem si nepřipadala jako přecitlivělý člověk. Tedy, občas. Občas jsem si přišla jako sakra přecitlivělý člověk. Je to celkem vtipný, ale právě teď bych dala spoustu věcí za to, abych mohla prožít obyčejné citové zklamání. Obyčejné odmítnutí od obyčejného kluka. Abych mohla řešit obyčejný rozchod. Abych prostě měla obyčejný důvod k zlomenému srdci. Místo toho sedím na posteli, koukám do tmy a bořím tvář do bizona, kterého mám jako památku na první přespání u něj.

Nedávno jsem se tě v noci, když jsme leželi vedle sebe ptala, jestli jsem divná, když nikoho nemám. Říkala jsem, že si připadám vůči vám dvěma divně, když vy pořád někoho máte, zatímco já vůbec. Řekl jsi mi, že jsem jediná z nás normální. A já usnula s myšlenkou, že byla bych snad radši nenormální než stále milovat tebe.

25.12.2010

25. prosince 2010 v 23:56 | Paranoea |  Prožívá..
Dilema padlo. Je vtipné, jak to nakonec dopadlo. No, ještě máme pár dní, pamatujme na loňský rok, že.

Sedím si v novém županu u notesu, klapu do klávesnice, popíjím colu. Za pár minut je půlnoc. Nikdo mi nepřijde vynadat, že ještě nespím, že ještě jsem na počítači, že ještě kdovíco. Stejně jako na koleji mě nikdo neseřve, že už x dní jsem nespala v posteli, že se vracím až třeba ve dvě ráno, že nechodím do školy. Na jednu stranu je to až frustrující. Všem je jedno, co děláte.

Když někdo věří na pohádky.

25. prosince 2010 v 9:46 | Paranoea |  Afekty
Už bych si mohla zvyknout. Je úplně jedno, jak moc se budu snažit a co všechno udělám, vždycky budu brána jen tak. Je jedno, jak moc to budu brát vážně a je jedno, jak moc realita to bude, vždycky to nějak skončí. Mohla bych říct, že jsem to nevěděla a dělat blbku, jenže.. věděla. Kolikrát jsem to už zažila? Dostkrát na to, abych to nedělala. A teď jsem zvědavá, jak to budu vracet.

"Taky se těším Králíčku."

23. prosince 2010 v 8:19 | Paranoea |  Afekty
Dvě hodiny ráno. Minipočítač dohučel, dívka zaléhala do postele. Vedle hlavy si položila triko, co mu vzala. Smska. Přečetla si ji, zasmála se a se širokým úsměvem se zadívala do stropu.

21.12.2010

21. prosince 2010 v 2:48 | Paranoea |  Prožívá..
Sedmnáct. Tolik měsíců jsem v tom městě nebyla. A najednou jsem se tam octla a koukala na ty známé silnice, budovy a i místnosti. Stokrát jsem přemýšlela, jestli ještě někdy uvidím ty zdi. Uviděla jsem. Připadala jsem si chvílemi jako ta nejšpatnější ze všech - vždyť to já ho svým způsobem donutila, aby to udělal. Když jsme tak seděli u T. v práci a chystali se k odchodu, připadala jsem si jak ta největší mrcha. Nenávidím to. Nenávidím ten pocit, že mu nedokážu pomoct v tu chvíli. Jo, pomáhala jsem mu, jak nejvíc jsem mohla, ale bylo to dostatečně? A udělala jsem dobře? Dělám dobře? Doufám, že jo. Jela jsem s ním až k němu, devadesát kilometrů pryč. Myslela jsem si, že mi to nedovolí, ale nenamítal nic, dokonce bez mého vědomí zařídil, abych u nich přespala. Vařili jsme pro všechny večeři, kterou jsme nedodělali z důvodu surovin a povídali si, co všechno bude v našem bytě. Sledovala jsem, jak se po mobilu dohaduje se svým nejnovějším přítelem o tom, který z nich by pro mě byl lepší a s kterým bych mohla mít vztah - zpětně mi to opět přijde vtipný, že zrovna oni dva tohle řešili. Usnuli jsme společně pod jednou dekou a tak, jak jsme zvyklí.

"Pojď spát, králíčku." Nemůžu si pomoct, ale ta věta ve mě vyvolává tak moc pěkný pocit.

13.12.2010

13. prosince 2010 v 23:51 | Paranoea |  Prožívá..
Jela jsem dneska do práce, abych zjistila, že tam budu pouze dvě a půl hodiny. Nevadí, přišly mi peníze ze školy. A výplata. Koupila jsem první vánoční dárek. Zítra jedu koupit botičky a svetr se svým módním poradcem ("Zlato? Já věřím, že máš teď právě moc napínavej program, ale musím ti říct, že jsem našla dokonalé boty, takže tě potřebuju někdy brzo, abychom pro ně šli!"), a taky s Káťou na kafe. Nebýt ráno ten tělocvik, celkem dokonalý den. Nevadí. Flegmaticky se povaluju po židli, poslouchám dva songy dokola, povídám si a přemýšlím, kdy jít spát. Zavázala jsem se na ples. Otevřela jsem biologii - jednu část, samozřejmě, to byste po mě chtěli trochu moc, vážně se učit. Je to trochu nezvyk, jít spát o samotě, přece jen, x dní jsem teď spala ve společnosti. Tu poslední dokonce u mě na koleji. Nechce se mi jít teď do postele, protože to on ji tak pečlivě dneska ráno stlal. Na druhou stranu, možná tam bude zachycena ta vůně jako na ručníku. Dilema.

Aneb není nad koncepty.

13. prosince 2010 v 15:48 | Paranoea |  Afekty
Víkend byl dlouhý. A afektů hned několik.

"Bolí to. Když víte, že můžete mít vždy metu na dohled, ale nikdy jí nedosáhnete."

Seděla v tmavé místnosti. Tvář jí osvětloval monitor, právě teď nehybný. Choulila se v křesle. Dveře se pootevřely.
"Z.?"
"Hmmm?"
"My půjdeme - ty pláčeš?"
"To se ti jen zdá."
Přidřepl si k ní, hlavu si položil na její koleno.
"Někdo tě naštval? Koho mám zmlátit?"
"To nic, já ti to pak povím."

Připadám si tak strašně cool. I po 18 měsících po rozchodu, který se rozhodně nedá nazvat tím mírumilovným, i po té době a tom všem, co se dělo, jsem schopná být zamilovaná do kluka, který mě dostal na pomyslné dno. Nikdy jsem si nepřipadala jako někdo, koho city tak vezmou. Jako někdo, kdo se dokáže tak moc zamilovat - vždyť neustále všechny odmítám. A právě teď už to celkem dává smysl.

Tak moc netrpělivá.

10. prosince 2010 v 20:55 | Paranoea |  Afekty
Dvě hodiny. Jsem tak strašně nedočkavá. Je to pitomejch sedm hodin a furt kontroluju hodiny, kdy budu moct vyjet. Tak moc jsem si na to navykla. A zrovna dnes bych tak moc chtěla, aby to vyšlo.

6.12.2010

6. prosince 2010 v 19:30 | Paranoea |  Prožívá..
Sedím si tak v nové práci. Minulý týden mi zavolal jakýsi pán, že četl můj životopis na zivotopisy.cz a že by mě rád pozval na pohovor k jedné práci. Přišla jsem a dobře jsem udělala. Opět prodávám šperky. Ale v jiné cenové kategorii (znáte Trollbeads?..), v teple, v Palladiu a za větší peníze i jiných podmínek než u spousty jiných bych měla. Je to tu příjemné. Někdy mám náhody vážně ráda.

Minulé dny. Byly krásné. Jsou krásné. Když jsem se dnes dostala k netu po několika dnech, měla jsem pouze hodinu na to, abych se stihla osprchovat, vyfénovat si vlasy, najíst se, připravit do práce, sbalit si pár nutných věcí k přežití a vypadnout do práce. Stihla jsem k tomu afekt, tak dobrá jsem. So.. v pátek večer jsem celá natěšená odjela k M. do bytu, protože jsme byli domluveni, že bych opět mohla přespat - nechtělo se mi spát v prázdném kolejním pokoji. Ráno jsem vstávala do práce - abych se po třináctihodinové šichtě zas mohla vrátit. Byl mírně překvapenej - kdyby si četl vzkazy, co mu tam nechávám, možná by nebyl.. - ale nebyl žádný problém. To až v neděli ráno ve čtyři, kdy T. dělal scény, což jsem úspěšně zaspala. Povalování se v posteli, hlazení M. po vlasech a povídání si o našich vztazích za ten rok, co jsme spolu nemluvili. Opět horká čokoláda u T. v práci a odjezd zpátky, kde jsme místo uklízení nakonec usnuli. Půlnoční nákup jídla ("boty, boty boty! koukej na tyhle! a koukej na tohodle plyšáka! a tohle by bylo super!") v Tescu a další noc. A už je dnešek. Po práci snad jedu opět tam, kam poslední dny. Nějak jsem si navykla na to, jak usínám. Navykla jsem si na tu přítomnost. Líbí se mi to takhle.

"Kde máš packu?"

"Dej si rukavice a dej mi ruku."

"Nebude ti vadit, když tě použiju jako ohřívací láhev, viď?"

Hlazení po vlasech, usínání ve společném objetí, povídání si, pošťuchování, smích. Někdo by řekl, že musíme být pár. Možná jsme. Jsme pár lidí, kteří k sobě našli zas cestu. A já bych byla neskutečně šťastná, kdyby to takhle zůstalo. Takhle můžu být sama sebou.

Jednou to prostě přijít muselo.

6. prosince 2010 v 14:32 | Paranoea |  Afekty
Chcete slyšet vtipnou historku? Strávila jsem čtyři noci u něj, pravděpodobně tam budu trávit i dnešní noc. Je to hektický, od pátečního odpoledne jsem nebyla ve svém pokoji a vlastně ani jinde. Oba světy se mi tak hezky hroutí, ale momentálně to nějak nevnímám. Jsem šťastná. Jo, tak jsem sobecká - vyčítejte mi to po těch letech, kdy jsem neustále něco dělala pro jiné a na sebe srala. A jo, zas nastanou časy, kdy si tohle budu vyčítat a budu v háji, ale teď je mi to jedno. Přítomnost je teď a nikdy jindy.

3.12.2010 : Patnáct hodin

3. prosince 2010 v 18:45 | Paranoea |  Prožívá..
Je to vtipné. Jsou to čtyři a půl hodiny, co jsme se na rozloučenou objímali. Jsem po sprše, jídle i několikaminutovém spánku a už opět čekám, kdy budu moct zas jet.

Strávila jsem po x měsících (tuším, že dvanácti) noc s ním. Vedle něj, s rukou v ruce, což jsem si vyžádala sama. Přišlo mi zvláštní tak neusínat, nikdy jsme neusínali jinak. Spali jsme jen tři hodiny, ale byli jsme celkem čilí a usměvaví i po ránu. Mrznutí před jednou středoškolskou budovou, provokace a smích u čokolády ve sportbaru, povídání si v samotě pokoje. Patnáct hodin a opět tak.. neskutečných, snad. Až se mi nechce věřit, jak je to fajn. A proto si to chci vychutnat, dokud to jde.

"Dej mi ruku prosímtě, ještě se mi tu někde ztratíš."
"Že těch lidí tu ale je.."

Spousta dotyků, objímacích cest metrem, veselého pošťuchování, chození ruku v ruce, úsměvů.

Je to celkem.. vtipné, musím říct. Kdybyste mi před rokem řekli, že budu se svým bývalým přítelem řešit jeho komplikované milostné vztahy, poslala bych vás do někam. Kdybyste mi řekli cokoliv z dnešního dne, nevěřila bych vám.