Listopad 2010

26.11.2010 : Šestnáct hodin

26. listopadu 2010 v 1:34 | Paranoea |  Prožívá..
Věc číslo jedna, kupodivu se nic nezbortilo. Věc číslo dva, neječeli jsme na sebe vůbec. Vlastně to byly moc fajn dvě třetiny dne. Poťouchlé sledování, jak zápasím s vystřihovánkami, zkoušení všelijakých počítačových her, dvě hodiny u sims, kdy jsem si vytvářela postavu a dům, zatímco on mě masíroval (věřím, že ho musely pekelně bolet ruce pak O_o a já asi budu mít modřiny). Jezení už tak známého Nesquicka, neustálé pošťuchování a povídání si. Jízda metrem v objetí, krmení (mě) šlehačkou z jeho lžičky v baru a ukradené objetí před T. Líbí se mi, jak se mi v mé přítomnosti snaží ukázat, že je jeho - víc by se mi ale líbilo, kdyby to ukazoval i jindy, než jen, když jsem poblíž. Na druhou stranu - je moc fajn vědět, že někdo mě považuje za konkurenci, že. Nákup Ginu s Tonikem a sledování filmu ve třech. Dohled nad opilým zlatem - na jednu stranu mě rozesmíval, protože - ty jeho oči a smích, to byste museli vidět a slyšet, taky by vám to přišlo strašně moc vtipný. Na stranu druhou, neberu pití s ním zrovna moc dobře. Ale dnes byl celkem zlatý. Ještě aby ne, když se tě držel za ruku a opíral si hlavu o tvé břicho, že, Par? Snažila jsem se přemýšlet nad tím, co pociťuju, když jsem tak koukala na scénku, kde si pár vyznával lásku a seděla přitom těsně vedle člověka, s kterým jsem si ji před rokem a něco vyznávala taky.. ale nevím. Vážně to prostě nevím. Zato vím, že bych se měla učit na chemii, protože píšu tu opravnou písemku a díky dnešnímu dni jsem doteď měla jiný program. Ale co, naučím se ji zítra ráno. Dneska se už jen položím, budu koukat do okna a uvažovat nad tím, jak to bylo vlastně krásný. Jen kdybych neměla ten stísněný pocit, že opět na velmi dlouho naposledy.

22.11.2010 : Ráda bych.

22. listopadu 2010 v 1:54 | Paranoea |  Prožívá..
Koukám na obrázek a poslouchám písničku.

Dress


Třeba je jednou na sobě budu mít.

Myšlenka na středu.

20. listopadu 2010 v 23:32 | Paranoea |  Afekty
A cos čekala, Par? Své "děkuju" a dokonce i "mám tě rád" jsi dostala, tak co chceš víc? Nebuď naivní, tohle už přece znáš, tak dobře to znáš. Ať uděláš cokoliv, budeš jen tím, co jsi byla. Roztomilou malou holkou, která udělá téměř vše pro to, aby bylo vše v pořádku.
Chtěla jsem dneska říct, jak jsem zmatená, protože jsem prý roztomilá. Tím slovem to tehdy začalo a proto mě to děsí. A proč mě to děsí? Protože to cítím. Je jedno, jak těžce se snažím, cejtim to. A vím, že nesmím.

8.11.2010 : Prožívající afekt

8. listopadu 2010 v 23:30 | Paranoea |  Prožívá..
Opět jsem chtěla stát pod tou sprchou snad hodinu. V noci jsem čekala, jestli přijde sms. Nepřišla. Ani náznak, ani nikde jinde. Lidé, které mám ráda, nesnáší to, co dělám. V práci si připadám jak vydlabaná dýně. Nemám ještě ani začátek laborky. Říkala jsem si, že začnu každý večer před spaním procházet po kouscích učivo. Mladý pan "matikář" začíná štvát - ne, nezačíná, štve mě - tím, jak se snaží ke mně proniknout. Mám chuť usnout a probudit se až.. někdy. Nevím kdy.

A tak si pustím OHSHC a budu se smát. Protože tehdy jsem se smála taky.

2.11.2010

2. listopadu 2010 v 16:12 | Paranoea |  Prožívá..
Udělala jsem si před chvílí pěkný trapas. Seděla jsem si tak u notesu, povídala si s kamarádem o tom, jak donutit svůj notes chytat internetovou síť ve škole, když mi zavibroval mobil. Mě se to ukázalo jako prozvonění od cizího čísla - nakonec to bylo proto, že můj mobil se vypínal, vybitej. Normálně na takové věci nereaguju. Dnes jsem na to číslo poslala smsku "Mám dojem, že mě tohle číslo právě prozvánělo..?". Po pár minutách mi číslo zavolalo zpátky. A ano, byl to můj šéf. Respektive jeden z těch nahoře. Jestli prý ještě nemám práci. Odpověděla jsem "stále ne, stále ne". A na druhé straně obrovské ticho. A po chvíli zaskočeným tónem "jakože ještě stále nemáte o naši práci zájem?". Vůbec jsem v tu chvíli neměla daleko k sebevraždě nebo aspoň mohutnému profackování se. Zítra mám schůzku na jedenáctou. Vůbec se mi tam nechce..

Jinak, pořád se něco děje. Třeba včera, byla jsem se slečnou venku. Seděly jsme x (asi tak pět, mám dojem) hodin na lavičce, povídaly si, pokuřovaly krabičku cigaret a měly se víceméně fajn. Rozesmála mě později procházející skupinka chlapců, vysokoškoláků, tipuju - a jeden z nich takovým úžasným tónem prohlásil "no ty vole, tyhle holky jsem tady viděl, už když jsem šel do školy". U toho se prostě nedalo nesmát. Se slečnou jsem se dozvěděla x zajímavých i nezajímavých věcí, někdy až šokujících. Chtěla jsem o tom psát, jenže v tu chvíli jsem neměla jak. A já jsem typ, že pokud to nenapíšu nebo neřeknu hned, tak už nikdy, protože už to nikdy pak necítím tak jako v tu chvíli. Vypovídala jsem se o tom své Amélii, což je trochu troufalé, když to tak vezmu, ale prostě jsem to někomu musela nacpat v tu chvíli. A pořád mi spousta myšlenek běhá hlavou, ale jako bych právě teď nenašla odpovídající slova, která bych použila sem. Ono to časem přijde. Zatím si ale budu užívat dnešního dne, protože krom toho trapasu jsem se měla celkem dobře. Ranní plavání i zdravotní cvičení jsem přežila v pohodě a dokonce mi voda ani nevadila - ale vadí mi potápění. To, že někdo po mě chce, abych strčila hlavu pod vodu a vyfukovala bubliny, mi vážně vadí. Pak jsem šla s Tomášem na oběd do menzy u nás - byla jsem tu poprvé. A měli svíčkovou, což nikdy neodmítnu. Taky jsem si napsala přípravu na zítřejší laborky a dokonce celou. A nevylila si přitom Frisco na notes, velmi důležité. Za chvíli vyrazím na opakování matematiky. Když to tak vezmu, dneska je fajn den.