Září 2010

27.9.2010 : Den číslo jedna

27. září 2010 v 21:33 | Paranoea |  Prožívá..
Sedím v recepci budovy číslo jedna, v křesle, okolo sebe slyším angličtinu, španělštinu a případně i polštinu, raduju se z toho, že tu je wifina a poslouchám ten nechutný déšť venku. Že vám to nezní tak radostně, jak byste čekali? Tak jste se trefili.

Odjížděla jsem krátce před jedenáctou dopoledne do Hradce. To byla asi tak nejklidnější část celého dnešního dne. Cesta z Hradce do Prahy proběhla v režimu "nemáme místo, tak bude těch dvacet dalších stát" - mezi nimi i já, ale to je snad to nejmenší, co mi dneska nějak vadilo. Vystoupila jsem na Florenci, pěšky přerachotila - doslova, ten kufr má naprosto rachotivá kolečka, zajímalo by mě, kdo to udělal, když byl zatím použit jen jednou v létě - na Masaryčku. Odtamtud mi měla jet tramvaj 22, kterou jsem ale nenašla. Nevadí, 26 přece na Hostivař jede taky, že. Nastoupila jsem do 26 - ovšem přesně opačného směru. Po třech stanicích, kdy jsem si to uvědomila, jsem tedy vystoupila a přešla na správnou stranu. Dojela jsem na konečnou, dorachotila k recepci - měla jsem zpoždění, což mě mírně stresovalo, jak se ukázalo, úplně zbytečné - až ke dveřím se táhla fronta lidí, přičemž z těch 20 jich patnách mluvilo anglicky a dva španělsky. Ano, moje kolej je zároveň kolej studentů v zahraničí, ale to víme už dávno. Vystála jsem si frontu, popovídala si se slečnou češkou třeťačkou vedle mě, podepsala sto tisíc papírů a prošla celým sídlištěm, abych se dostala ke své budově, číslo sedm. Moje budova má vchod v budově číslo osm, to je moc fajn. Moje budova má v sobě policejní stanici, to je taky moc cool. Šťastná, že tu mají výtah - do šestého patra bych to asi fakt nedala - jsem prošla celou budovou číslo osm, přičemž mi jeden mladý gentleman vzal kufr, což bylo.. no, gentlemanské *smích*. Pokoj má asi tak 3,5 metru na 3, s koupelnou mající1,5 x 1,5. Koupelna je fajn - přijatelný sprchový kout, velké zrcadlo, ano, to jde. V pokoji dvě postele, dva noční stolky (při jejich výměně jsem si udělala super modřinu na dlani..), dva stoly, dvě židle, dvě police a dvě skříně. Bílé holé zdi, okna bez záclon i závěsů (ano, celkem mi to vadí, bezdůvodně, chci prostě záclony nebo aspoň závěsy). Jo a tloušťka zdí? O té si nechte zdát. Slyšela jsem i kašlání svých spolubydlících na patře - a oni zřejmě měli veselo z mého nadávání. No nic, vydala jsem se hledat kuchyň - prý by měla být na patře. Našla jsem deset pokojů, ale žádný s označením kuchyně. Zato jsem našla dvě lednice stojící na chodbě - velmi estetické krom všeho ostatního - nebyly ani zapojené. A nakonec, ano, našla jsem něco, co zřejmě měla být kuchyň - zbytky linky a jeden plynový vařič. Ano, mé nadšení neznalo mezí *ironic*. Rozhodla jsem se tedy podniknout cestu do centra - chtěla jsem si zařídit opencard (kterou mimochodem stejně nemám, ve středu si ji zařídím) a podívat se po nějakých nezbytnostech, včetně takové varné konvice. Nákup byl úspěšný, konvice a plastové lžičky. Ještě předtím ale začala hořet naše tramvaj a metro pro změnu zamrzlo. Vůbec jsem si nepřipadala jak chodící katastrofa *kroutí hlavou*. Naštěstí, cesta zpátky už proběhla poklidně. Vše jsem donesla na kolej do pokoje, kde ještě stále spolubydlící není a s notesem na rameni se vydala do recepce. A tak si sedím v křesle, poslouchám spoustu cizích jazyků, usmívám se, že konečně mluvím s někým normálním a říkám si, že to vlastně není až tak špatný. Záclony budou, síťák bude, všechno bude. Já z toho ten pokoj prostě udělám.

A teď? Jo, už jsem zas ve své veselé náladě. Ta story je fakt veselá *smích*. Navíc, čeká mě gentleman :)

Rozkousané rty

27. září 2010 v 7:51 | Paranoea |  Afekty
Za 3 hodiny odjíždím. Je mi z toho divně. Já nevím, je to prostě tak zvláštní. Tolik měsíců, tolik chvil, tolik věcí. Doby, kdy jsem říkávala, jak půjdu na vejšku do Prahy, jak bude všechno skvělý. Jak se budu mít se všema těma kamarády tam skvěle a nic jiného se počítat nebude. No a teď.. odjíždím do Prahy, na vejšku. Myslím, že věta "Be careful what you wish for cause you might get it all." je velmi pravdivá občas.

Odpuštění. Poslední den jsem si tímhle docela i lámala hlavu občas. Jak jde odpustit, dát druhou šanci a takové ty věci. Nevěděla jsem, pokoušela jsem se nad tím přemýšlet.  A pak jsem si uvědomila.. že já druhou šanci dostala. Bez ohledu (nebo s ohledem, ale přesto..) na to, co jsem udělala, jak moc jsem zranila a co všechno se stalo, dostala jsem druhou šanci. Jasně, bylo to "trochu" jiné než tahle situace, ale.. teď už nevím vůbec. Je to paradox, že lidé, kteří mi ukázali, že jde dát druhou šanci, na to nejspíš doplatí.

Double identity

22. září 2010 v 22:28 | Paranoea |  Objevuje..
Dobře, nemůžu si pomoct. Prostě to sem musím dát *urputné kývání*.

Dávno versus včera.

15. září 2010 v 22:26 | Paranoea |  Afekty
Taková doba a mě to občas pořád přijde skoro jako včera. Kdo by to byl řekl, že už to jsou dva roky zpátky, kdy to začalo? Jedním tvrdohlavým děvčetem, co i přes zákazy přijelo. Jsem flegmatik křížený s melancholikem, takže občas si strašně ráda zavzpomínám. Bylo to hezký, ne že ne. Propovídané noci v okně s cigaretou, zatahované hodiny na severu, každodenní ranní telefonáty před školou. Všechno to bylo hezký. A i když jsme se pak později hádali, už jako pár, tak to bylo hezký. Je podivuhodné, že i přes to všechno, co se stalo, nedokážu cítit neustále zášť. Vždycky to nakonec přebije to pěkné a ta touha po opakování. Kdybychom se potkali, měla bych dilema. Nevěděla bych, jestli dřív praštit, nebo obejmout a už nepustit. Je zábavné, co s lidmi dokážou emoce. Zrovna dneska jsem o tomhle četla moc pěkný článek. "Ačkoliv bývají tyto děti většinou uzavřeny do sebe a svým způsobem se až přehnaně bojí svého okolí, začnou se koukat víc kolem sebe a nechají si do života vplout hned prvního člověka, který jim ukáže byť jen trochu náklonosti. A dítě si vybuduje během pár hodin hodně pevnou citovou vazbu." Ne, vůbec se v tom nepoznávám, že *ironic*. Holt, v mém životě to byl on, stalo se. Člověk si prý nevybírá, ke komu pocítí silné city. A i kdyby ano, myslím, že bych si stejně vybrala jeho, jak se znám *smích*. A já vlastně ani nevím, co cítím. Paradoxně od minulého měsíce se cítím osvobozeně. Už je to jiné. Jen ten pocit, že jeho úsměv a rozzářené oči by mi dokázaly prozářit týden dopředu, zůstal.


"Miluješ mě?"
"Jo.."
"Co se ti na mě líbí?"
"Vlastně.. Nic."
"Nic?"
"Ne, nic.."
"A přes to mě miluješ?"
"Jo.."


"Existuje bod, kdy někoho milujete. Ne protože je hodný, nebo zlý, pro žádný z těch reálných důvodů. Prostě jen milujete. Neznamená to, že spolu budete navždy. Neznamená to, že se navzájem nezraníte. Neznamená to, že už nebudete s nikým jiným. Prostě to jen znamená, že milujete."

Jak se stane z jehňátka lev?

15. září 2010 v 12:30 | Paranoea |  Afekty

"Tím svým roztomilým způsobem, kterej patří jenom jí.."


- Někdy mám prostě strašnou potřebu si to přečíst. Nevím proč. *melancholic ironic grin*


(Odpověď? Jednoduchá. Lev jehňátko sežere.)

Test s krychlí

14. září 2010 v 11:31 | Paranoea |  Odkrývá..
Anička mi včera dělala jeden test, který probírali v psychologii (či co to mají za předmět). A tak jsem si řekla, že ho ukážu i vám. Je celkem zábavný :))

Potřebujete tužku a papír.
Máte?
Ok.
(Perex..)

Zvykla jsem si..

13. září 2010 v 1:12 | Paranoea |  Afekty
..hodně předstírat. Zvykla jsem si být ta silná. Dlouhou dobu jsem dokázala si říkat, jak mi nechybí, jak se mám dobře. Jenže pak se ozval a já.. byla šťastná. Nebyla jsem šťastná, protože to začal on (dobře, tak malinko byla, kdo by nebyl..). Slyšela jsem jeho hlas a byla šťastná, protože to znamenalo, že žije. Že žije a nezapomněl (ať už z jakéhokoliv důvodu..). A i když pořád dokážu být tou silnou, já vím, že ano - tak i já si občas jen tak v noci lehnu a s plyšovým bizonem v náručí koukám na nebe. A usmívám se.

Kdo by to byl řekl, jak ji dokáže potěšit zjištění, že dokáže mít ráda.

Robbie Williams & Gary Barlow - Shame

11. září 2010 v 20:25 | Paranoea |  Objevuje..
Byl hezkej slunečnej pracovní den a pracovala jsem dneska s matkou na jedné prohlídce a celej den si broukám jednu songu, co jsem slyšela včera v baru. Nemám ráda Robbieho. Nemá to žádný specifický důvod, jen je prostě moc známý. Jak mám podivnou nechuť k moc známým hercům, stejně tak mě to moc neláká u zpěváků a skupin. Takže to, že neznám songy Madonny nebo Metallicy, to je prostě fakt.


Hodná versus blbá.

4. září 2010 v 22:25 | Paranoea |  Afekty
Když já si nechci pak říkat, jak jsem vše udělala dobře a správně a.. nic z toho neměla. I kdyby to měl být proklatý jeden den, jeden pitomý okamžik, já ho chci. Chci si říct, že ano, jsem blbá, ale že jsem si to užila tak, jak jsem chtěla. Že mám něco, co mi zůstane a nikdo mi to už nevezme.

4.9.2010: Teplo a lidé za dveřmi

4. září 2010 v 14:24 | Paranoea |  Prožívá..
Chmpf, zas by se mi hodila funkce dát do několika rubrik. No, nevadí, jednou se nad tím pozastavím.

Sedím v práci. David mi pořídil klíče od kanclu, takže nemusím chodit čekat na skupinu do zimy, ale pěkně si tu dobu, co oni tráví s Davidem, sedím v kanclu u počítače s internetem a teprv pak vyrážím na své stanoviště. Myslím, že tahle verze mi zatím vyhovuje nejvíc. 

Nevím, proč jsem byla před chvílí naštvaná. Asi jsem si chtěla říkat, že jsem.. jiná. Asi jsem si chtěla připadat trošku jako dřív, já vážně nevím. Ale rozhodilo mě to. A teď jsem zas v klidu. Ach ta moje náladovost..

3.9.2010 : A tak jsem se stala vysokoškolskou studentkou

3. září 2010 v 23:31 | Paranoea |  Prožívá..
Doma. Před hodinou jsem se po cestování plném strastí dostala domů.

Chodím na sportovní školu. Ano, vážení, smějte se, chodím na školu, kde je sport téměř denním chlebem. Já, která se jakémukoliv pohybu velmi ráda vyhne a tělocvik býval pro ni noční můrou. Plavání (haha, Par a plavat bude vážně zajímavá kombinace, kategorie neplavec mi vždycky vyhovovala) dvakrát týdně, tělocvik prvního semestru s kondičním cvičením, druhý semestr s hrami. Ve druháku si volíme sport, jaký chceme sami, kurzy letní i zimní jsou povinné. Vyplňovali jsme dotazníky ohledně této sekce, vytvářeli si své zájmy o sporty. Jak vypadá mých pět zvolených sportů? Tenis, florbal, aerobic, lezení a softbal. Buď se stane zázrak v podobě zakoukání se do sportování nebo mě ta škole zabije. Větší pravděpodobnost má možnost číslo dvě.

Jak jinak popsat soustředění? Všelijaké. První problém nastal už ráno, při dopravě do školy. Nejela mi tramvaj - kvůli opravám byla trasa odkloněna a já, protože jsem neznala všechny zastávky své trasy a tím pádem ani to, kam jedu, jsem trnula strachy, jak se dostanu do školy a odjedu na soustředění, když ve chvíli, kdy už bych měla být někde u školy, jsem stále kdesi pryč. Při výstupu jsem se chytla skupinky několika lidí s taškami, z čehož jsem si odvodila, že jedou tam, kam já, což mi i potvrdili po mém dotazu. Do školy jsme se dostali za pár minut - celí radostní, že jsme to stihli, i když jen tak-tak, jsme se zaregistrovali, aby nám pak bylo sděleno, že odjíždíme až odpoledne. Velmi příjemné, opravdu *ironic*. Při příjezdu na středisko naše první informace byla "kouřit se může pouze na terase a záchody jsou na levé straně". Ve středu hnusně pršelo a byla zima, což se nelíbilo nikomu, dokonce ani mě ne. Ve čtvrtek byla sice pořád zima, ale aspoň nepršelo. A dneska dokonce svítilo i sluníčko. Chatky byly rozdělené na čtyři pokoje, každý se svým vchodem, 3x3 metry pro 3 osoby. I když se to nezdá, to bydlení vlastně bylo dost luxusní. Náš program? V 8 snídaně, ve 12 oběd, 18 večeře. Vše nepovinné, co je komu do toho, jestli jíte. Povinné bylo sejít se v 9 na ranní program a v 17:50 na oznámení o příštím dni. Stihli jsme zápis s hromadou papírů, kartiček, fotografování a front, deset tisíc přednášek o různých věcech jako je zapisování předmětů, imatrikulace, zkoušky, docenti a profesoři, sport a různě. Zbytek byl jen na nás - někdo se válel u bufetu s pivem, někdo šel na některé z těch osmi hřišť, někdo se povaloval jen tak v chatkách. Zpáteční cesta byla také zajímavá - po urputném zjišťování spojů jsem po půl hodině na florenci šla čekat na autobus do Hradce v 18:35. Jenže ten nikde. Ještě v sedm nikde, jen fronta lidí na zastávce. Přešla jsem z čtrnáctky na třináctku, protože o půl osmé měl jet odtamtud ještě jeden autobus. Ve čtvrt na osm si to přihasil zpožděný. Nadšeně jsem do něj nastoupila, ještě nadšeněji zaplatila 50 korun díky slevě s isic kartou (aspoň jsem konečně poznala, jak dobrá věc to je..) a nechala se dovézt do HK. A protože osud mi chtěl asi to čekání v Praze vynahradit, hned jsem odjela domů vlakem, který měl pětiminutové zpoždění a tím pádem jakoby čekal přímo na mě. Božské. Jo a lidé..lidé byli fajn. Jen si tak říkám, jak se asi museli tvářit ti, co jeli po nás. Když jsme přijeli my, divili jsme se, proč ti před námi se tak radostně hrnou do autobusů. Dnes jsme se hrnuli stejně radostně my. A to nám přitom bylo fajn.