Srpen 2010

Katy Perry - Teenage Dream

30. srpna 2010 v 10:41 | Paranoea |  Objevuje..

Co všechno člověk najde v poznámkách.

28. srpna 2010 v 20:32 | Paranoea |  Afekty
"Špatná doba. Jo, tohle spojení asi vystihuje vše. Člověk by někdy skoro zešílel z toho, jak všechno najednou může být špatně. Když mu něco dojde. Stát se to teď, bylo by všechno perfektní. Přesně to, co jsme tehdy tak chtěli, potřebovali a co jsme neměli. A teď to máme, jen tak, ale už je moc pozdě, už je po všem. Špatná doba. Nesnáším to spojení."

Tereza Kerndlová - Schody z nebe

26. srpna 2010 v 16:48 | Paranoea |  Objevuje..
Ah bože, vypněte mi to někdo. Já nevím, co je na tom takového, že to teď pořád poslouchám, ale je to tak. Stráží, jsme odhaleni.


25.8.2010 :

25. srpna 2010 v 22:07 | Paranoea |  Prožívá..
Upsala jsem duši ďáblu. Respektive jedné slečně kamarádce kadeřnici. Má zítra zkoušky z praktik, potřebuje slečnu, na které by mohla předvádět své dovednosti a nemohla nikoho sehnat. A protože já jsem tak hodná a šílená (nedovolím lidem na mé vlasy šahat nůžkami), kývla jsem na to. Stříhání a blond melíry, tak zní zadání. Doufám, že mi neupadne hlava. A kdyby to náhodou byla fakt pecka, krabička zrzavé barvy to naštěstí jistí.

Šla jsem dneska na odběry. Nejdřív se mi nechtělo natáhnout ruku a pak, když už jsem se poklidně nechala napíchnout, mi nechtěla téct krev. Všechno ve mě je tak škodolibé, až to někdy bolí *kroutí hlavou*. Taky jsem si dneska vzala po delší době "placaté" boty, nové, a udělaly se mi dva obrovské puchýře na patě. A to přitom je ta bota uvnitř naprosto hladká, žádná deformace, nic. Fakt někdy své tělo silně nechápu.

Ráda bych řekla něco, co by bylo vhodné. Něco, co bych měla. Ale nemůžu, protože bych to zřejmě nemyslela vážně. Dokážu žít bez toho, vím, že ano, ale .. s tím je to lepší. I když je to jak loterie, tak mě to dělá mnou. Cítím se konečně jako já. Je to lepší pocit, vědět, že přece jen si to můžu dovolit.

Třas? Ale kdepak.

23. srpna 2010 v 10:32 | Paranoea |  Afekty
Nečekala jsem, že zavolá. Jasně, doufala jsem, že ano, ale nemyslela jsem si, že to vážně udělá. Je to.. divný. Sedět na zemi, koukat do zrcadla, poslouchat ten hlas v mobilu. Jak je to dávno? Dlouho. Dělá to pořád stejně, už po x-té. A já ho nechám. Nechci ho měnit. I love the way you lie..

"Jsem si jen potřeboval zlepšit náladu."
"No, já jsem tak nějak přemýšlel a vlastně jsem zjistil, že nevím, proč jsme se přestali bavit."
"A můžu ti normálně v průběhu dní sem tam zavolat?"

Pořád stejný. Pořád. A já taky.

21.8.2010 : Jen smích

21. srpna 2010 v 23:39 | Paranoea |  Prožívá..
Třetí hodina odpolední. Dívka polehávající na pohovce v kanceláři. Ještě necelé dvě hodiny ji dělí od chvíle, kdy bude moci zavřít dveře a odejít domů. Dneska je obzvlášť nezáživný den, za celou dobu tu byla jen jedna rodinka. Čtení a sledování filmů a seriálů už není tak zábavné, a tak se dívka jen tak povaluje po pohovce, poslouchajíc tlumenou hudbu z notebooku a bloumajíc pohledem po bílých stěnách. Náhle, zvuk vibrujícího mobilu. Sms. Dívka pozvedne hlavu, po chvíli se zvedne a s pohledem upřeným na mobil ho vezme do ruky. Místo okamžitého otevření zprávy najede nejdřív na menu. Chtěla nejdřív vědět, od koho zpráva je. Nemýlila se. To číslo. Ještě chvíli jen tak sledovala těch několik číslic, než otevřela zprávu. A pak.. pak se začala smát. Jen tak stála, koukala na sebe do zrcadla a smála se. Všechny myšlenky odplavaly, zůstal jen ten smích.

A to jste tu slečnu neviděli poté, co s ním telefonicky mluvila. Dvě pitomé minuty. Bylo to tak.. neskutečné. Všechno najednou bylo, jako kdyby to tak mělo být. Všechno mi najednou připadalo tak.. správné. Já vím, že není. Že by to tak nemělo být. Měla bych od toho utéct, protože jestli půjdu dál, zklamu většinu lidí kolem sebe, ty, kteří mi dali druhou šanci a věřili, že to dokážu. Podle morálních a logických pravidel bych to neměla dělat. Jenže.. na mě "měla bych" neplatí. Znáte ten pocit, kdy se najednou váš svět zastaví a vy jen sedíte a vychutnáváte si tu chvíli? Kdy si uvědomujete, že jste šťastni? Tak přesně to cítím já. A i když už teď vím, že to zas půjde všechno do kytek a všechno to budu muset třeba prožívat odznova, tak já si nenechám ujít tu příležitost. Jsem už prostě taková. I kdyby to měly bejt jen tři dny.

"Ti všechno budu vyprávět, v pondělí. Můžu ti zavolat v pondělí, že jo?"

20.8.2010 : Sadista

20. srpna 2010 v 17:49 | Paranoea |  Prožívá..
Jestli existuje bůh, tak je to odporně škodolibá bytost. Proč si to myslím? Proto. Představte si, že sedíte v práci. Ve velmi nudné práci - sedíte sedm hodin v jedné obrovské kamenné budově, kde je muzeum a většinu času buď koukáte na stáhnuté seriály, nebo si čtete stáhnuté e-books nebo jen zíráte do zdi a přemýšlíte. Lidi vám sem přijdou jednou za uherský rok a tak je ta práce vhodná tak leda pro introverty, ale ne pro lidi, kteří mají o samotě tendence hluboce uvažovat (já). Jak jsem včera předpokládala, večerní propad mi teď přijde směšný - ale zároveň velmi pravdivý. Prostě jsem zas měla svůj velmi emotivní večer. Sedím si tak v křesle a dojdu k slovům Aničky, dávám jí za pravdu. Ustanovím si na týden pravidlo. Nechodit na profily a blogy. Smazat ty věci z historie, aby to nelákalo. A ve chvíli, kdy si to řeknu nahlas.. tak přesně v tu chvíli přijde smska. Říkám si, kdo mi asi píše? Anička snad? Nebo někdo něco potřebuje? Nějakej sraz? Kdepak. Jedno neznámé číslo a zpráva, ve které někdo píše, že si právě teď zprovoznil starý mobil a naskákalo mu tam stopadesát (dobře, tak jen šestnáct..) upozornění, mezi nimi i upozornění na moje narozeniny (21.července) a svátek (11.srpna). A tak opožděně přeje všechno nejlepší a blah blah blah, však to znáte (to jsem teď dokonce citovala skoro..). Ani nemusíte číst do konce a víte, kdo vám to píše. Ano, přesně tak. Ten, kdo na vás celej rok kašle, kdo se na vás ani nepodíval, když po necelém roce stojíte metr od něj a ten, na koho i přesto denně myslíte. Přesně ten, o kom jste se pět vteřin před zavibrováním mobilu rozhodli, že ho po xté zkusíte vymazat ze života. No, není to krása? Bůh musí bejt vážně škodolibej sadista.


A co udělám? Vy víte.

16.8.2010 : Tak zase za rok

16. srpna 2010 v 10:45 | Paranoea |  Prožívá..
Ano, byla jsem tam. A oni taky. Potkala jsem ho. Dalo by se říct viděla než potkala. Je to zvláštní pocit, vidět po 9 měsících člověka, s kterým jste prožili část svého života a co pro vás tak moc znamenal (a ani po roce se toho nemůžete zbavit). Ani nevím, co jsem cítila. Jen si pamatuju, jak jsem stála metr od něj, koukala na něj.. a pak se otočila a vyšla ven. Nemohla jsem. Nemohla jsem prostě jen tak koukat na to, jak místo toho, aby zvedl hlavu a řekl mi jedno podělaný obyčejný"ahoj" (co je na tom tak hrozného? i s Ní jsem si to ahoj řekla, když jsme se potkaly na schodech - obyčejný úsměv a ahoj, vážně chci tak moc po tom všem?), radši studoval ubrus na stole. Možná jsem prostě měla pořád lepší mínění o něm, než jaký ve skutečnosti je. Možná jsem byla moc optimistká. Nebo moc blbá. No a tak co.. další rok nám začíná *sarkastic happy smile*.

14.8.2010 : Koho by to napadlo

14. srpna 2010 v 6:41 | Paranoea |  Prožívá..
Je to tak divné. Jedete na sraz třídy, na který se těšíte už snad měsíc. Těšíte se, až uvidíte zas ty známé ksichty, až budete sedět v tom svém baru, hrát billiard, popíjet cuba libre a bude vám fajn. Až se budete smát, řešit naprosté kraviny, usmívat se na lidi okolo a jen tak se prostě mít.

Jo, bavila jsem se. Jen jsem tak nějak tohle nečekala. Nějak jsem vážně netušila, že narazím na někoho, kdo potká mou minulost, ač o tom sám v tu chvíli neví. A tak jsem šťouchala do koulí, popíjela cuba libre, pokyvovala nad vyprávěním o někom mě tak dříve blízkém, potvrzujíc si, že je to stále stejné, a v duchu přemýšlejíc nad tím, koho by to napadlo. Takový paradox.

Chtěla jsem se jen bavit. Na pár hodin na tebe zapomenout, jako to bylo vždy. Koho by to napadlo..

14.8.2010 : Fíková

14. srpna 2010 v 3:17 | Paranoea |  Prožívá..
"Já nepotřebovala psycholožku, já nepotřebovala se srovnávat, já potřebovala celou tu dobu vás. Potřebovala jsem jen ujistit, že jsem udělala dobře. Že ta veškerá doba, že nebyla marná. Že to všechno nebylo zbytečný, že to něco zanechalo. Jako kdyby to bylo včera - povídali jsme si pitomých dvacet minut, o všem a o ničem, a při rozloučení jsi napsal "mám tě rád". A já v tu chvíli byla ochotná udělat cokoliv pro tebe. Klidně bych i skočila z toho proklatýho okna, kdyby ti to mělo pomoct. Pro tu chvíli jsem žila. A ono to bolí. Bolí to sakra, nehorázně moc. A víš.. celých devět měsíců se snažím plavat na hladině a proplout to a pak stačí jeden jedinej den, jeden jedinej prchavej okamžik a ono je to pryč. A vím, že až se ráno probudím, tak to zas bude šíleně bolet a já budu zas na začátku. Zas budu po několik x měsíců v háji a bude to bolet. Aby pak zas za rok mohl přijít další takový den. Chápeš to? Já vím, že mě to bude bolet a že to takové bude, ale stejně ten rok budu prostě čekat na ten jeden okamžik, kdy tě možná uvidím. Na ten jeden den, kdy možná přijedu a možná tě uvidím, aspoň z dálky. Ale budu pro to celej ten rok žít. Tak moc pro mě jedna vteřina, kdy tě uvidím, znamená. I když by to tak nemělo být. Ale je. A já to tak zatím nechám."

Zase..

10. srpna 2010 v 23:09 | Paranoea |  Afekty
.. tu jsi a já se začínám bát. Bojím se, že tě potkám a bojím se, že tě neuvidím. Bojím se, že to něco znamená a bojím se, že to je naprosto bezvýznamné. Bojím se, že mi to pokazíš a bojím se, že tě to nechám pokazit.

Bojím se, protože jsem pořád stejná.


2.8.2010

2. srpna 2010 v 18:59 | Paranoea |  Prožívá..
Někdy si říkám, jak by bylo úžasný mít funkci, kde se dá článek uložit do několika rubrik. Co mám dělat, když mám něco, co se nedá nazvat afektem, ale zároveň se to nehodí ani do "obyčejného" prožívání? Tohle by byla vážně věc, kterou by mě blog.cz potěšil. 

Viděla jsem fotky. Nevím, co jsem cítila. Nebylo to snad ani definovatelný. Nebyla to bolest. Stesk, možná. Měla jsem úsměv na tváři. Stesk s úsměvem na tváři. Asi. Zvláštní kombinace. Snad to nezačne bolet.