Červen 2010

Vím, co jsem říkala.

25. června 2010 v 22:32 | Paranoea |  Afekty
Já vím, že jsem si říkala, že pokud se to stane potřetí za čtyři dny, že to přestanu brát jako náhodu. Já vím, že jsem si to říkala naštvaně a zároveň přemýšlela, jaké to pro mě bude, jestli se to stane. Zároveň uvažovala, jestli mi to bude vadit. Jestli mě to spíš nebude těšit. Myslela na to, že to je vlastně částečně to, co bych tam někde uvnitř chtěla, kdybych nebyla taková, jaká jsem. Já vím, že to není náhoda.

Ale stejně. Nechci se cítit zmateně. Nechci se cítit roztrženě. Už nechci.

Tohle už není ani tvůj, ani váš svět. Tohle je můj svět.

Daniel Powter - Bad day

25. června 2010 v 21:55 | Paranoea |  Objevuje..
Tohle tady prostě musí být. Kolik je to let? Minimálně šest. Pamatuju si, že jsme byli na táboře u přehrady Slezská harta. Pamatuju si, jak jsme s holkama v noci poslouchaly společně rádio a čekaly na tuhle písničku. Byla tehdy tak známá, všude ji hráli, pořád. A já si ji pořád přehrávám doteď. Navzdory názvu je tohle můj zlepšovák dne.




Jen jedna..

24. června 2010 v 22:39 | Paranoea |  Afekty
.. myšlenka mi běží hlavou. Co se to děje?

23.6.2010 : Třetí etapa

23. června 2010 v 0:13 | Paranoea |  Prožívá..
Tak a je to tady. Celkový výsledek:přijata na zákl.přij.zkoušky. 

Regulérně se můžu začít považovat za vysokoškolskou studentku. Za několik týdnů mi začíná mé dobrodružství na UK Praha. Je to tak zvláštní pocit. Víte, mám Prahu ráda. Neskutečně ráda. Bývala jsem tam zvyklá být často, trávila jsem tam své volno a miluju ten pocit, když nasednu do autobusu směr Praha. Miluju ten pocit, když vystoupím na Florenci a cítím, že jsem v Praze. A najednou, já tam mám bydlet. Dva roky zpátky, měla jsem sen. Vysnila jsem si růžovou budoucnost, kdy střední školu dodělám na trojky a půjdu na vysokou, do Prahy a budu se tam setkávat s přáteli tak často, jak budeme chtít. Ani v té době jsem neměla tolik víry na to, abych si myslela, že se to kdy splní, vlastně jsem to jen tak plácla. A teď? Sedím na posteli a píšu článek o tom, že budu žít v Praze. Že jsem opravdu udělala poslední dva ročníky na trojky a že jsem vážně byla přijata na školu v Praze. Že vážně mám možnost být svým některým přátelům blíž než kdy jindy a častěji. Vlastně jsem o to nijak zásadně neusilovala a některé okolnosti se už dávno změnily, ne všechno je tak, jak bylo, ne všechno je tak, jak se očekávalo a toužilo, ale.. toho svého "cíle" jsem se dobrala.

20.6.2010 : Bílá

20. června 2010 v 7:23 | Paranoea |  Prožívá..
Nedělní poklidné ráno. Venku svítí slunce, na internetu hlásí, že bude zima, tak mi nastává dilema, co si vzít na sebe do práce. Ve čtvrtek bylo vedro a já po x letech měla na sobě oblečení čistě růžové a bílé barvy, což všude vyvolalo veselí. V pátek sice svítilo sluníčko, ale celkem dost studeně foukalo plus krátká, zato mohutná bouřka, díky které jsme vypadali jak po bazéně. Včera o nic lepší, krom toho, že nepršelo. Sakra, jak mám vědět, jestli to sluníčko bude hřát, tak jak vypadá, nebo zas bude zima? O_o

Přijímačky. Ah, nevím ani, co říct. Samotné přijímačky byly celkem nudné a nijak zvlášť zajímavé - prostě sedíte se spoustou lidí v místnosti a čekáte, až vám rozdají papíry a dovolí vám je vyplnit. V Praze by za vytáhnutí jiného papíru, než se řeklo, vás chtěli vyhodit, v Brně vám to hodili jako psovi se sdělením, že za deset minut začínáte. V Brně se vám navíc může jen tak stát, že potkáte koně, krávu nebo psa, který patří studentovi. Celkem veselá škola ta brněnská - i ty přijímačky stály za to. Stačil mi jediný pohled na otázky a věděla jsem, že se budu ohromně bavit nad spoustou cizích neznámých slov. A to, že nejvíce bodů mám z fyziky? *smích*

Znáte ty výrazy lidí, když přijdete naprosto nečekaně k jejich bytu? Myslím teď ty příjemné návštěvy. Ne ty šokující, kdy nevíte, co máte dělat, protože nemáte tušení, co vlastně cítíte. Stavovala jsem se o svém volnu u Andrejky a její výraz stál za vše. Až zas přijedu, musím to zopakovat.

Měla jsem pár chutí odjet na Sever. Nebýt toho, že nakonec jsem měla přece jen program, nejspíš bych to udělala. Znáte takový ten pocit, kdy nad něčím usilovně přemýšlíte? Nad něčím, o čem víte, že byste neměli dělat, ale přesto tak nějak chcete? O čem víte, že ostatní by vám za to vynadali a nechápali by vás a vy sebe vlastně taky ne, ale nějakým způsobem zárověň cítíte to vzrušení, že byste to udělali. Přesně to ve mě vyvolává občasná myšlenka na ČL. To město nade mnou má kouzelnou moc, jinak to nevidím.

Nedokážu překousnout větu "Kdo vybírá, přebere. Nakonec zůstaneš sama." Co taková věta má znamenat? Že máte být s někým, kdo vám nevyhovuje? Že máte být s někým, koho nechcete? Vyberete si radši tvořit pár s někým, kdo vás nedokáže nadchnout, jen proto, abyste nebyli sami a lidé si na vás neukazovali, popřípadě abyste vy neměli tíživý pocit, kdykoliv projdete kolem zamilované dvojice? Budete radši s někým, s kým cítíte, že je to jen ztráta času? Budete předstírat, jak jste šťastní a doufat, že časem to přijde? "Ono to přijde." - co přijde? Buď to je, nebo není. Buď chcete (a to z jakéhokoliv důvodu), nebo nechcete. Copak jdete do obchodu s tím, že si koupíte kabát a vyberete si ten, který vám nevyhovuje? Nepůjdete radši projít pár dalších obchodů, abyste si mohli koupit ten, který chcete? Koupíte si snad na jídlo něco, co vám nechutná? Ne..

Člověk si říká..

7. června 2010 v 23:26 | Paranoea |  Afekty
.. že dvakrát už ho stejná věc nepotká. Houby. Může vás potkat cokoliv tolikrát, kolikrát bude chtít.

Uběhlo něco málo přes týden a já jsem vyčerpaná. Byla blbost to zkoušet. Teď už to vím.

6.6.2010 : Týdenní zážitky

6. června 2010 v 0:26 | Paranoea |  Prožívá..
Poslední týden jsem ani nepostřehla. Utekl tak rychle, že mám občas pocit, že ani nebyl. A to jsem dokonce byla většinu času bez netu. V práci jsem se naučila opět pracovat s anglickou Anitou, takže poctivě čtu, sem tam to proložím shlédnutím nějakého snímku a samozřejmě, prohlídkou. Krom toho jsem stihla jen za těch pár dnů být asi třikrát v HK. Nejdřív v neděli v kině, pak ve čtvrtek v nemocnici na návštěvě a dneska na prohlídce. Bílá věž je fajn vyhlídka, doporučuju - otevírají ji třikrát do roka, první sobotu v letním měsíci. Rozsvícený Hradec je okouzlující skoro stejně jak Praha. A to nemám Hradec ráda.

Byli jsme včera - teď už víceméně předevčírem - na grilovačce. Prase, pivo, spousta chlastu. Spousta neznámých lidí a úžasné jádro naší třídy. Až teprve v tu chvíli mi došlo, jak mi budou chybět. Že už je nebudu vídat denně, jak jsem byla zvyklá, že už mi nebudou zvedat náladu pouhou svou přítomností, že už nebudeme sedět na okně, vymejšlet hovadiny nebo se dohadovat. Je strašně fajn pocit vědět, že někam patříte. Že vás berou někde lidé takové, jací jste, že vás nechtějí měnit, že vás tak mají rádi. A to co řekl Bolek? "Ty jsi byla pro všechny jako bohyně. Holka, za kterou by jsme se rvali jak o život." - naprosto nepopsatelný pocit. Za to bych se nechala hodit do rybníku klidně i třikrát (i když stále doufám, že mobil to přežije *smích*).

Chci motání hlavy a stovku emocí v jednom momentu. Jsem náročná, já vím.