Leden 2010

25.1.2010 : "To myslíte vážně?!"

25. ledna 2010 v 18:08 | Paranoea |  Prožívá..
Když jsem se ráno vydávala k zubařovi, začínala jsem být nervózní. Místy až schizofrenní.

"Ještě tam nejsi."
"On se mi bude hrabat v puse."
"Klid."
"A co když mi nedá injekci?"
"Nejde tě zabít proboha."
"Ale.."
"Tak sakra, jsi snad Par, ne?"
"A on zubař.."
"Všude jsi tvrdá, lidi si o tobě myslí, že jsi nerozhoditelná a teď tě dostane jeden blbej zubař?"
"Ok. Naklušu tam. Vejdu do ordinace, vyplním a podepíšu papíry, nechám ho, aby mi prohlídl zuby a vyvrtal ten zub - s podmínkou, že bude injekce - a pak s úsměvem odejdu, protože už to budu mít konečně za sebou." "

Jo. S úsměvem jsem vyšla. Ale s nevěřícným. A za sebou jsem to rozhodně neměla. Spíš před sebou. Asi tak desetkrát.
Pan doktor byl celkem milej. V zubech se nehrabal nijak bolestivě, prohlídka proběhla rychle. Při rentgenování mě sice málem zadusil, ale přežila jsem to. Když začal s pohledem na monitor, kde měl rentgenové snímky, počítat "jeden, dva, tři..", ještě pořád jsem byla klidná - prostě počítá zuby. Hned další věta to pokazila. "Máš dvacet kazů." ... (Ano. Jsem nadšená. Totálně. *ironic*)

Memento

25. ledna 2010 v 17:48 | Paranoea |  Objevuje..
Začínáte koncem a končíte začátkem. Leonard nemá vzpomínky - jeho krátkodobá paměť je nenávratně zničena. Jeho poslední trvalá vzpomínka je pohled na svou ženu, která znásilněna umírá. Každý den znovu a znovu neúnavně zjišťuje, co se stalo, kdo to byl a jak se pomstí. Až do konce vás to bude mást.


Orphan

23. ledna 2010 v 18:30 | Paranoea |  Objevuje..
There´s something wrong with Esther. Luxusní. Film mě dostal. Herečka hrající devítiletou holku byla naprosto úchvatná a tenhle film byl pro mě vážně výborný. Příběh adoptované holčičky, která vás v jednu chvíli okouzlí a v druhé vám šeptá, jak vás zabije a nakonec se ukáže, že to žádná holčička není .. nepopsatelné. Kdyby se mě někdo zeptal na to, jak bych tento film okomentovala, neváhala bych říct "uchvacující". Na Orphan můžete mrknout tady.


Sedm řádků..

18. ledna 2010 v 23:07 | Paranoea |  Afekty
Nic víc, nic míň. Nic nenasvědčuje bližšímu kontaktu. Zvláštní, ale zároveň normální. Možná je to přesně ono.

Tina ft. Rytmus - Príbeh

17. ledna 2010 v 21:10 | Paranoea |  Objevuje..
Tina ani Rytmus mi nic extra neříká a slovenskou scénu taky nesleduju. Ale tenhle song mě vážně nutí si ho furt pobrukovat. Rytmusovy vchody v refrénu mě fascinují. Text? Tady.



Začíná to..

14. ledna 2010 v 22:08 | Paranoea |  Afekty
.. jít se mnou z kopce. Cítím to a vůbec se mi to nelíbí. Není to dobrý. Není to ok.

Začínala jsem být v klidu. Ten sen byl přivolanej, věděla jsem, že se mi bude zdát. Ale netušila jsem, že následující den pak budu prožívat opět v tom znamení. Že když už jsem se začala cítit celkem dobře i špatně najednou a věděla jsem, že to je zastírané zoufalství, které ale časem snad přebolí, že se něco jen musí stát a já to ze sebe musím dostat..

Přála jsem si, aby mi zmizel ze života. Abych už nikdy nemusela nic slyšet. Uplynulo jen pár hodin.

Zdrhám. Utíkám a vím to. Jenže jiná cesta není. Nedovolím si to. Moje hrdost je větší než zoufalství. Zatím.

Owl city - Fireflies

14. ledna 2010 v 17:22 | Paranoea |  Objevuje..
Zbožňuju ten song. Slyšela jsem ho poprvé včera na německém rádiu a hned během prvního poslechu jsem si to musela stáhnout. Nevím, čím mě zaujal. Ale.. ten song je úžasný, pro mě.
Text můžete sjet tady.


11.1.2010 : Štěněčí pokroky

11. ledna 2010 v 22:41 | Paranoea |  Prožívá..
Jsem unešená. Skoro doslova. Byla jsem dnes u bratra v bytě. To, že jsem tam byla poprvé, takže premiéra, je taky fajn, ale ne to hlavní. Důvod návštěvy byl víceméně proto, že má nového psa. Štěně. Kříženec německého ovčáka s čímsi. Malá krásná chlupatá měkoušká heboučká kulička, která na vás upírá naprosto dokonalá očka. Mám psy ráda, ale nikdy jsem neměla, tak jsem si to kompenzovala u kamarádů. Teď už nemusím.

Chodit na blogy ve škole se nevyplácí. Občas můžete mít až moc zvědavé spolužáky, třeba jako já. Byl to celkem zvláštní pocit, podívat se do statistik c-g a vidět tam něco, co tam být nemá a zároveň něco známého. Blog existuje od poloviny druhého ročníku, skoro dva roky a jsou tam věci, o kterých nemám potřebu se spolužáky mluvit. Nicméně nechala jsem to být. S tím, kdo ten blog tak vehementně hledal a našel, jsem mluvila a je seznámen s tím, že mi nevadí, když si to přečte, ale nechci cokoliv z toho blogu slyšet ve škole ani jinde u mě. Je to.. odlišnej svět. Lidé, kteří znají ten blog a lidé chodící se mnou do třídy jsou naprosto odlišná země. A já to měnit nechci.

Řešil se dnes maturitní ples. Konečně se daly věci trochu do pohybu. Předtančení vybráno - mazurka a "ptáček" *směje se*. Šerpy máme už několik měsíců, objednávali jsme je se stužkami, k tomu přibíráme žluté nebo champagne růže. Skupinu a kapelu máme vybranou už déle, zbývá vlastně už jen tombola. Mám do zítřka dát vědět, jestli na ples půjdu, kvůli organizaci. Rozhodla jsem se ohlásit, že ano. Je snadnější pak škrtnout na papíře pro moderátora moje jméno než říct, že nepřijdu a nakonec si to přihasit. Může se stát, že mi v pět odpoledne rupne v bedně a já budu chtít jít, tak na sebe hodím nějaké šaty z tanečních, obuju podpatky, nakulmuju vlasy a pojedu. Možné to je a já to vím. Říkat to ale nikde krom třídy nebudu prozatím.

10.1.2010 - Kalamitní víkend

10. ledna 2010 v 17:08 | Paranoea |  Prožívá..
Nastala sněhová kalamita. V našem kraji dokonce i oficiálně. Pořád sněží nebo padají zledovatělé kapky a neustále fouká. Nic moc. V pátek večer, kdy jsem šla vynést koš a koupit si čokoládu, jsem myslela, že mě to odvane taky. Včera jsem si vyšla večer ven, když přestalo na chvíli sněžit. Ačkoliv zima moje vážně není, teď jsem si to užila. Vzala jsem si nové kalhoty a boty, místo jakéhokoliv make-upu jsem na sebe naprášila jen voňavý pudr, do uší mp3 a jen tak se procházela ztichlým večerním okolím. Párkrát jsem málem spadla na zadek (a jak jsem si všimla, ne sama - chodníky jsou naprosto zledovatělé) a málem probořila až po stehna do sněhu, ale nakonec jsem se vrátila celá zčervenalá a rozzářená. Tohle mi přesně chybělo. Tohle je vždycky jen moje chvíle.

Udělala jsem si dneska koupelnové dopoledne. Nainstalovala si do koupelny bedničky s mp3, napustila plnou vanu teplé vody s hromadou koupele do pěny a jen tak se povalovala a foukala do bublinek. Při té příležitosti si opět všimla toho, jak mám dlouhé vlasy. Možná to zní samolibě - ano, jsem samolibá v tomhle případě - o své vlasy pečuju víc než dost, společně s nehty to je věc, která je pro mě důležitější než třeba to, zda jsem namalovaná. Nicméně nikdy jsem neměla vlasy dlouhé tak jako teď - nejdelší prameny dosahují do půlky zad, což mě celkem zaskočilo. Zároveň mě napadá jeden ze snů, který jsem jako malá holka měla několikrát - viděla jsem se v dlouhých zlatých vlasech - a když jsem se dnes podívala do zrcadla, bylo to.. úplně stejné. Někdy mě mé sny vážně uchvacují.

Máte občas takový ten pocit, kdy si připadáte naprosto v bezvýchodné situaci? Ať uděláte cokoliv, vždycky někoho.. zraníte. A ztratíte. Dva světy se tlučou navzájem - spojit nechtějí. Oddělit se od vás taky ne. Chtějí, abyste si vybrali. A já si vybírat nechci. Špatná situace. Necháme to na osudu. Račice jsou trpělivé.

Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain

9. ledna 2010 v 0:15 | Paranoea |  Objevuje..
Amélie. Slyšela jsem o tom filmu hodněkrát a písničku o Amélii od Alizee znám nazpamět. Teprv v srpnu jsem ale film opravdu viděla, na návštěvě v Ostravě. Mám ráda ten film. Jen pomyšlení na některé scény z toho filmu mi vždycky zvednou náladu. No uznejte, ten její infantilní úsměv prostě nejde přejít bez smíchu. Scéna, kdy počítá, kolik lidí má zrovna orgasmus, je úžasná. A co teprv ta, kdy leží pod jakýmsi týpkem na posteli. Z té scény jsem brečela ještě hodinu poté. Nezapomenu na ten výraz. Francouzský příběh o Amelii, ztělesnění anděla. I já jednu Amelii mám. Film Amelie z Montmartru můžete vidět tady.


Человек-Амфибия

8. ledna 2010 v 23:57 | Paranoea |  Objevuje..
Tenhle film znám už delší dobu. Starý ruský film, na kterým tu "starost" vidíte. Poprvé jsem ho viděla asi před rokem na popud jednoho chlapce - viděla jsem ho v původním ruském znění, takže dneska v češtině to pro mě bylo zvláštní, ale pořád to neztratilo své kouzlo. Příběh o utopii jednoho vědce a jeho synovi, kterému zachránil život tím, že mu dal žábry. Ichtyandr. Člověk, který k životu potřebuje hlavně vodu. Další větev, o zalíbení na první pohled. O vypočítavosti lidí. Člověk obojživelník asi nezaujme každého, ale ten film je jeden z mála, které jsem si pustila opět a ráda. Vidět ho můžete zde.


Esej Mé plány do budoucnosti

8. ledna 2010 v 15:14 | Paranoea |  Odkrývá..
O tom, že jsem psala esej, jsem se zmiňovala. A tak si hodím i sem její znění. Perex..

6.1.2010 : Slohová umělkyně

6. ledna 2010 v 23:33 | Paranoea |  Prožívá..
Ve škole je veseleji čím dál víc. Když jsem šla opět za matikářem, kvůli vysvětlení pár posledních drobností, musela jsem přetrpět i rozhovor mezi ním, ředitelem a další učitelkou, ohledně lyžařského výcviku prváků. A jeho zdrchaný výraz mluvil za vše - aneb když třída jede na lyžák v neděli, a ono už je středa a nikdo ještě nemá informace. Ano, tímhle je naše škola přímo pověstná.

Botičky u nás ve městě nebyly, takže jsem se víceméně rozhodla, že si zítra zajdu pro ty šedé, pokud mě po cestě neokouzlí ještě jiné a snad i pro kalhoty. Už se na to těším. Nebyla jsem si tou šedou jistá, ale jestli do nich zítra narvu kalhoty, jsou moje.

Měla jsem se dneska učit na matematiku. Ne že bych se neučila - dvě hodiny matematiky ve škole, čtvrthodina s učitelem a hodina doma nad příklady. Nicméně jsem si říkala, že si projdu všechny, což jsem zatím nestihla, protože jsem se velmi spontánně zavázala tím, že napíšu dvoum spolužákům esej na téma budoucnost. Svoji už jsem sepsala v neděli. A nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem měla chuť na jejich zoufalý dotaz "nechce mi někdo sepsat tu esej?" odpovědět "dej mi odpověď na pár otázek a máš ji napsanou do dnešní půlnoci". U jednoho jsem měla naprosto volnou ruku a taky jsem se vyřádila. Natolik, že si to musel připevnit na fb, aby se tím kochali všichni *směje se*. Druhý měl odpovědi vybrané a dalo mi větší práci to sepsat, ale i ten byl spokojen na plnou míru. U takového sepisování si uvědomíte, jak moc toho člověka znáte nebo neznáte. Snažíte se to napsat jeho stylem a přemýšlíte, co tam dát, aby to vážně znělo jako on. A uvědomila jsem si, jak moc mám ráda psaní. To, že mi to všichni chválí, že jsem se přesně trefila, mě vážně těší. Svým způsobem jsem z toho měla celkem stresy, jak se to přijme. Ale přijalo se to mnohem líp, než jsem čekala ^^

5.1.2010 : Školní proslovy

5. ledna 2010 v 19:24 | Paranoea |  Prožívá..
Jsem unavená. Opět. Až mi to vážně nepřijde normální. Šla jsem včera spát kolem půl deváté a vážně jsem v devět už nevěděla o světě, což považuju za úspěch, protože já běžně nedokážu usnout jen tak dřív než po desáté. A co je horší - i když jsem šla tak brzo aktivně spát, ráno jsem měla co dělat, abych vstala a to i přesto, že jsem vstávala pozdějc než obvykle. I teď uvažuju o dřívějším spánku - nevím proč, ale vážně tu neustále zívám a přemýšlím, co ještě mám udělat před tím, než usnu.

Aktivně jsem dneska došla za matikářem, aby mi tu matiku opravdu vysvětlil. Jednu část jsem pochopila dokonale, zítra máme hodinu matematiky, tak snad pochytím ještě něco dašího, ve čtvrtek píšeme čtvrtletku. Jak sám říkal, budou tam základní příklady, které bych mohla zvládnout.
Paranoea: "A třeba kdybyste dal tenhle první, tak by to bylo fajn. Ten bych vypočítala."
Učitel: *směje se* "No, ten bych třeba dát mohl."
Zábavná byla chvilka, kdy se uprostřed vysvětlování začal smát. Nechápala jsem, co je tak veselého.
Učitel: "Ty už to máš stejně jistý, že ti z matematiky nehrozí, ty to máš předplacený. Na ty tvoje loňský oči se nedá prostě zapomenout."
"Co jí chceš dát? Čtyřku?"
"Pětku, pane učitel. Pětku!"
"Ale to jí přece nemůžeš dát."
Docela častokrát slýchávám, že mým očím nejde odolat a že jsem rozená herečka. Nikdy jsem to nebrala vážně, ale dnes mě to donutilo se nad tím zamyslet. Nepřipadám si ničím vyjímečná, nemám pocit, že by pro můj úsměv padali lidé k zemi.

Koukala jsem se dneska na zimní botky. Bylo jich tolik, těžko si vybrat. Byly tam jedny šedé - šedá je jedna z oblíbených barev, mám ji vážně ráda. A ty boty byly hezké i stylově, líbily se mi. Nejspíš zas budu za exotku (šedé boty, fialový kabát, zelené jarní sako, kam ty to holka dotáhneš?) - ale to mě svým způsobem ještě víc přivádí k tomu, abych si je koupila. Mě se líbí a zbytek mi může být jedno. K tomu jsem našla kalhoty přímo na mě. Jestli je něco, co vážně nemám ráda, je nakupování kalhot. Nikdy je nesmím kupovat plánovaně. A tak vážně budu naštvaná, jestli je ve čtvrtek mít už nebudou. Potřebuju nové, ty moje jsou děravé. Hodně děravé.

Srazili jsme dneska ráno málem srnku. Myslím si, že to byla nějaká škodolibá srnka. Vážně. Vesele si tak poskakovala na kraji silnice a připravovala se ke skoku, když jsme přijížděli. Jirka pro jistotu přibrzdil, přece jen, nechceme mít krev od srnčí krve ani otlačený auto. Přesně v tu samou chvíli, kdy jsme zabrzdili, uskočila i srnka a odběhla o pár kroků dozadu. Jen co jsme se rozjeli, zas začala poskakovat po kraji, podle mýho čekat na další auto, aby vyděsila dalšího řidiče. Nebo to možná byla sebevražedná srnka. S flegmatickou srnkou za sebou, probodávajíc ji nicneříkajícím pohledem. Někoho mi připomněla. Nejspíš mě.

Víte, jak jsou ve filmech vždycky takový ty části, kdy hlavní hrdin(k)a unaveně dosedne třeba na sedadlo autobusu, nechá se odvážet pryč a zamyšleně se dívá přes okno? Hraje většinou u toho ještě nějaká emotivní písnička, která podtrhuje atmosféru. Jako když člověk zavírá vrátka za jednou kapitolou života a odjíždí pryč, nebo když udělá konečně něco, co chtěl a ví, že už zpátky nejde. Jede někam dopředu, neví, co ho čeká. Nevím, jak přesně to popsat, popisování věcí není moje parketa, ale věřím, že vy to pochopíte. Tak nějak se teď občas cítím i já.

4.1.2010 : Protekční spratek

4. ledna 2010 v 20:41 | Paranoea |  Prožívá..
Byla jsem dneska ve škole opět za protekčního spratka. Aneb když vás mají učitelé rádi. Když jsem se dohrabala do teplé tělocvičné haly (asi tak pět metrů od auta), bylo mi oznámeno, že mám jít za třídním do školy. Vztekala jsem se, proč si nemůže počkat, až přijde za náma, ale co mi to bylo platný. Nakonec se ukázalo, že je ještě fajn, že mě sháněl.
Učitel: "Co budeme dneska dělat, Háně?"
Paranoea: "Nevím pane učitel - já bych třeba spala nebo šla domů nebo cokoliv, jenom ne být tady - nešlo by nedělat nic, pane učitel?"
Učitel: "Tak pojď, mám pro tebe práci v kabinetu."
Přepisovala jsem maturitní okruhy z angličtiny do počítače a tiskla. V teplém kabinetu, s počítačem a přístupem k internetu. Narozdíl od zbytku třídy, co měla tělocvik, biochemii a angličtinu. Nevím, jak to dělám, že mě mají lidé rádi i přesto, že ví, jaká jsem. Nevím, co je na mě tak dobrého.

Naši odjíždějí pryč na maturitní ples. Na několik dnů. Rozhodla jsem se, že pojedu taky. Sice jen na víkend, ale jo. Už pár let jsem nebyla u příbuzných v zahraničí. A jak jsem nesnášela tu šestihodinovou jízdu autobusem, teď mi její vidina začíná připadat velmi krásná. Dva dny naprostého klidu. Dva dny naprosto mimo. Myslím, že si to užiju.

Jsem unavená. A nachlazená. Zřejmě jsem trochu podcenila zimu a promočené boty. Taky si jdu zítra vybrat nové. Nemám páru, jak budou vypadat, nemám páru o ničem z toho. Ale na výběr se těším. Taky mě čeká "matematika-letem-světem-pro-blbce". Chtěla jsem se na to vykašlat a prostě tu čtvrtletku přečkat i s pětkou - ale když se podívám na tu jedničku s trojkou, můžu se pokusit to aspoň trochu to vylepšit trochou snahy a pochopením.

Četla jsem si včera svoje staré zápisky.
"Začalo to naprosto nevinně. Čirou náhodou. Doslechnete se o jedné zajímavé osobě, zajímavé natolik, že dostanete zájem dozvědět se více. Osoba má blog, který vás nadchne ještě víc. A pak.. jeden večer.. si začnete povídat. A už po první větě víte, že jste okouzleni. Že chcete být jeho přítel. Že s tím člověkem byste strašně rádi trávili svůj čas, sdělovali své myšlenky, poslouchali jeho sny, společně se smáli. Rochnili se v tom pocitu přátelství."

Nikdy jsem si nemyslela..

2. ledna 2010 v 23:47 | Paranoea |  Afekty
..že to přijde. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy tak znechucená, že se mi bude chtít zvracet. Motá se mi hlava, žaludek se svírá. Nechápu to. Nechci to. Bolí to.