Listopad 2009

26.11.2009 : Představ si..

26. listopadu 2009 v 22:01 | Paranoea |  Prožívá..
Sedíš v potemnělé místnosti, tvou tvář ozařuje pouze světlo z monitoru. Je noc, skoro ráno, ale to ty moc nevnímáš. Povídáš si s ním. Užíváš si tu chvíli, vychutnáváš si klid a pohodu, koneckonců, moc dobře si pamatuješ ty dny dřívější, tak daleko ještě nejsou. Nostalgický úsměv, povzdech. Nedokážeš si to vysvětlit. Raději se usmívej a raduj z jeho úsměvu. Bude to tak lepší. Věř tomu.


V sobotu jsem odjela pryč. Ve stověžatém městě byl Den otevřených dveří jedné z mých potenciálních vysokých škol. Mimo to měl ten den ještě další zvláštní význam.
Byla jsem nervózní a zároveň klidná. V autobuse jako bych snad i cítila úzkost, každým dalším ujetým kilometrem narůstající. Když jsme se objali a vydali na cestu, věděla jsem, že je dobře. Že tak to má být. Že i kdyby se všechno pokazilo, tuhle chvíli mi už nesebere nikdo. Doprovodili mě do školy, do posluchárny jsem už šla sama. Poslouchala jsem přednášku hlavního děkana a myšlenky mi létaly ke dveřím. Šli jsme na naše místo, do naší kavárny. Kde se dá i kouřit. Proseděli jsme tam devět hodin. Devět hodin plné smíchu, povídání, focení, pohody, cigaret. Upozornění na mé neustálé zajíždění prstů do vlasů, psychologická analýza stromu, stolečková rytina.
Přespala jsem nakonec tam. Zamotalo se to, spoje domů, časy, tma. Věděla jsem, co mám očekávat, přesto mi to celkem vyrazilo dech. Byla jsem jak vetřelec. Vlastně ne jak. Byla jsem. Seděla jsem za skleněnou stěnou, hladila psy, prohlížela si okolí. Později jsme seděli spolu, povídali si, jak za starých časů. "Mám Déjà vu." Usmála jsem se, potěšilo to, vědomí, že přece jen něco tu bylo.
Vzbudila jsem se s malým prostorem. Cítila jsem.. domov. Byla jsem v tom bytě poprvé ve svém životě, dřívějšímu bydlení se to nepodobalo skoro vůbec, ale přesto jsem cítila pocit starého známého domova. Celý den jsem proválela na matraci v jeho nejoblíbenějším triku, které mi půjčil na spaní, a necítila jsem se nijak trapně, nevhodně, cokoliv. Byla jsem prostě i po tom všem.. doma.

V noci, povídali jsme si, dlouho. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to v pořádku. Nemělo by mě to překvapovat. Asi nepřekvapilo. Ale.. nemohla jsem si pomoct. Najednou mi to přišlo.. šílený.

Asi nejsem správná kamarádka. Já nevím. Nechápu se.

25.11.2009 : Vysokoškolská fascinace

25. listopadu 2009 v 23:50 | Paranoea |  Prožívá..
Byla jsem dneska na Dni otevřených dveří na jedné z vysokých škol. Přesněji Farmaceutické univerzity. Už jako malou mě lékárny fascinovaly, nikdy jsem nedokázala odtrhnout oči od těch poliček plných krabiček, lahviček a spousty dalších věcí. Letos v květnu jsem měla v jedné lékárně dvoutýdenní praxi. Bylo to .. jako v ráji. I když nebylo někdy vlastně co dělat, nikdy mi ten čas nepřišel jako pomalý, ztracený či něco podobného. Postavení z druhé strany pultu utvrdilo moji lásku ještě víc.
Farmaceutická univerzita mě svým způsobem okouzlila taky. Nemusela by mít tolik budov a tolik pater, ale to se dá přežít. Mají luxusní bufet, opravdu. Regál plný jen jogurtů, druhý salátů, pečiva, salámů, sýrů. Nikdy jsem tohle neviděla. I když možná to bude hlavně tím, že jsem ještě nikdy v takové budově nebyla.
Přijela jsem na poslední předvádění, které bylo ve 12. Původně jsem totiž ani nechtěla jet, ale nakonec jsem se přesvědčila, že to je dobrý nápad, když už jsem to zapsala jako důvod dnešní absence ve škole. Nevím teď, jestli toho litovat nebo ne, uvidíme časem. První hodinu jsme strávili v posluchárně, klasická přednáška a film o škole. Poté si nás převzali po skupinkách studenti a prováděli nás po budovách univerzity. Každé patro vypadalo celkem podobně - vyjdete schody a nalevo i napravo máte dlouhou chodbu plnou dveří. Vlastně to vypadá jak v nějaké firmě plné kanceláří. Jen místo kanceláří tam jsou laboratoře - a co je ještě další věc - ty laboratoře jsou malé, tak akorát pro pár lidí. Po chodbách neustále proudí plno lidí, většina v pláštích, někteří s hrníčkem kafe či čaje v ruce. Tihle si jdou pokecat do vedlejší laboratoře, protože mají zrovna chvíli, než se jim něco támhle udělá, tamti si jdou okopírovat papíry, ti shání materiál. Fascinovalo mě to.

Holki - Zkus zapomenout

8. listopadu 2009 v 0:25 | Paranoea |  Objevuje..
Holki byla skupina mého dětství, víte. Měla jsem snad všechny jejich písničky, na kazetách, které jsem pouštěla ve walkmenu, později na magneťáku. Jo, to byly časy. A i když to zřejmě není skupina, kterou by normálně plnoletá holka poslouchala, občas se mi po nich zasteskne. Věděli jste, že mají nový song? Vydávají nové cd - sice jen ve třech, ale stále Holki. Uvidíme, jak dlouho tentokrát.
"Tak zkus zapomenout, na všechno zlý, i když se zdá, že máš to spočítaný, zkus zapomenout, na všechno zlý, i když se zdá, že je to snad nemožný."
Každý si občas říká, že to nejde. A jednou to pak stejně jde. Ale co když vám to už jde, co když už jste schopni to zlé zapomenout a jste schopni to hodit za hlavu, ale někdo vám to neustále připomíná? A co když vám to připomíná ten, který s vámi to zlé má společného? Někdo, kdo vám tvrdí, že na to máte zapomenout, ale zároveň není ochotný vám to přestat připomínat? Co pak má člověk dělat?




The new pornographers - Adventures in solitude

6. listopadu 2009 v 11:25 | Paranoea |  Objevuje..
Ten song jsem našla náhodně, když jsem sledovala seriál "Secret diary of a call girl". Na první poslech si pomyslíte "emo písnička", zní tak pesimisticky. Přesto, když pozorně posloucháte, můžete tam slyšet naději. Melodie, z které se vám chce plakat, hystericky se svíjet, zároveň máte ale pocit, že se vznášíte. Uklidnění. Nádech apatie. Hojení ran.

Text v angličtině si můžete přečíst tady.


Gabriel

1. listopadu 2009 v 15:40 | Paranoea |  Objevuje..
Sledování filmů nikdy nepatřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ve skutečnosti znám pramálo filmů. Vždycky se mě někdo zeptá "Jaký je tvůj oblíbený film?" a já nikdy nevím, co odpovědět. Nemívala jsem je s kým sledovat, takže ty, co znám, jsou většinou zásluhou lidí, s kterými jsem poslední rok trávila svůj čas. A protože skoro žádné filmy jsem neznala, nechala jsem je, ať mi pustí cokoliv. Tím nechci říct, že vkus mají špatný - naprostá většina filmů se mi líbila. Zvláštní zážitek, vypnout komunikační program, pustit si film a jen tak ho sledovat.
Gabriela jsem si vybrala náhodně. Původně jsem měla v úmyslu sledovat úplně jiný film, ten ale nešel koukat kvůli limitu.
Aby přišlo dobro, musí nejdříve přijít zlo. Aby se něco mohlo změnit, musí nejdřív nastat prvotní akce. Upadající představa, že andělé mají křídla a neubližují - tenhle anděl zabíjí, je to jeho úkol. A možná proto je anděl.

Dala bych vám tu oficiální trailer, ale nelíbí se mi.







1.11.2009

1. listopadu 2009 v 0:06 | Paranoea |  Prožívá..
Vím, že jako první věc, kterou bych měla udělat, by bylo představení mé osoby. Na druhou stranu, myslím, že se víc dozvíte v samotném průběhu čtení článků, budeme-li předpokládat, že vás něco tady zaujme nebo tu budete, protože víte. S názvy článků si nedělejte hlavu, je dost možné, že tu hodněkrát uvidíte pouze datum - nebývám v tomhle moc originální.

Nemám ráda pocit, že někomu něco dlužím. Nutí mě to pak neustále na to myslet do té doby, než se vážně donutím to udělat/zařídit/koupit/cokoliv. A taky nemám ráda, když se mi někdo snaží ten pocit vnutit. A nejvíc, pokud to není pravda. Pokud se mi to někdo snaží podsunout jen proto, abych měla výčitky. Vážně ne.

Jako každý člověk mám nějakou minulost. Předpokládám, že ji tu budete postupně objevovat, spolu s přítomností a možná i budoucností. Že se tu objeví střípky mých radostných vzpomínek, bolestných ztrát, vykřičených chvilek, útržků plných slz nebo snad tupé zlosti. Pravděpodobně vám to nebude dávat tak zcela smysl. Člověk je ale tvor náladový a v mém případě navíc přeskakující časová pásma jakoby nic.

Pozítří, vlastně skoro zítra, mám první sezení u jedné psycholožky. Zabývala jsem se dnes otázkou "Co předpokládáš, že ti přinese chození k psycholožce?". Vyřešení problému? Ta "paní" mi může předestřít pohled třetí, objektivní, pravděpodobně mi vypoví, které cesty před sebou mám, co by bylo vhodné a co ne - ale vyřešit to budu muset sama, to je mi jasné. Úlevu? Určitě to bude nějaká úleva. Mám osobu, které říkám poslední dobou vše, ale sama vnímám, že to nejde dokola. Nemůžete neustále vyprávět boxerovi o jeho soupeři. Sílu bojovat? Nevím. Nemám ponětí, jak moc budu schopná vypovídat o tom, proč jsem přišla, co chci. Vlastně mám občas pocit, že sama nevím, co chci. A s tím mi nejspíš žádná psycholožka nepomůže.

Minulou noc jsem trávila s dvojčaty. Po třech měsících jsem se rozhodla zkusit něco podobného, zkusit opět strávit noc jinde, i když už ne s těmi, s kterými dřív. Byl to zvláštní pocit. Neustále jsem se probouzela a uvědomovala si tu realitu. Trávím sice noc s lidmi, ale přesto cítím, že něco je jinak. Nemohla jsem se toho zbavit. A když jsem odpoledne seděla v houpacím křesle, četla jsem si knížku a hlídala spánek těch dvou - cítila jsem tu tíhu zodpovědnosti. Už jednou to tu bylo. Dokážu tentokrát to neudělat? Dokážu tentokrát zvládnout tohle vše? Nevím. Nevím nic. Ale doufám, že to vědět brzo budu.