na Blog.cz

Co zlepší dívce náladu? Nákupy, samozřejmě. Tedy, nemůžu mluvit za ty ostatní, ale mě rozhodně uklidní, když se sama za sebe vydám kamsi do pryč a jen pozoruju davy lidí, vystavené zboží a celý ten ruch. Mimoto, svůj cíl jsem splnila. Co na tom, že mám nové šaty a svetřík, hlavně že mám konečně sušák! Takže, vše v pořádku.

Právě jsem prožila šest hodin s chlapcem. Mým chlapcem, jestli se to tak dá nazvat. Chvíli nad tím budu uvažovat. Časem.

A víte, co rozhodně nikdy nemáte zkoušet? Ptát se svých bývalých partnerů - ať už s nimi máte sebelepší vztahy - na váš společný vztah. Nedělejte to. Dozvíte se věci, které byste určitě nechtěli slyšet. A už vůbec ne, pokud pro vás něco sakra znamená. Pak jste akorát zlomeni a děláte věci ještě víc natruc..

Řeknu vám, za poslední dva dny se děje nějak moc věcí najednou. Včera jsem si rozhodla udělat radost - takže mám konečně nový mobil, po téměř dvou letech svůj vlastní zas. Dotykový s vysunovací klávesnicí. Nicméně zvykat si na lepší věc jde vždycky podstatně lépe než naopak, že. Taky jsem se rozhodla pro jedny krásné nové zimní botky. A podobný věci. Taky se staly méně příjemné věci. Třeba dneska jsem dostala svou první pokutu v Praze od dopravního podniku. Jak řekla Coffee, konečně je ze mě pravá pražačka *smích*. Nicméně co už, vyvádět nebudeme. Prostě jsem neměla jízdenku, tak není co řešit, zaplatím pokutu. Taky jsem dočetla Šerou hlídku, což znamená, že už mě čeká jen Poslední hlídka. Trochu mě to roztrpčuje. Byla jsem dnes poprvé u svého nového psychiatra. Mám z něj rozporuplné pocity. Vlastně jsem ráda, že ho budu navštěvovat jen jednou za tři měsíce, protože slýchat častěji "nejste nemocná a žádnou léčbu nepotřebujete, ale je taky dost možné a pravděpodobné, že si zas jednou budete chtít zopakovat svůj pokus a co my pak s vámi? můžete kdykoliv přijít, pokud budete mít problém, jsme tu přece pro vás.." by mi asi vážně trochu vadilo. Možná jsem divná já, ale slyšíte tam taky tolik rozporů v jedné větě? Hmmm, jo a ještě! Chytla jsem někde rýmu. Problém je, že nevím, jestli je to rýma z nachlazení nebo rýma alergická. Protože na mě nefungují kapky ani jedny. A protože celý den jak *** furt pšíkám, smrkám a kýchám. Zní to srandovně a někdy z toho sranda vzejde, ale když nedáte z ruky kapesník po celý den a rýma ne a ne zastavit ani zhoustnout, tak je to sakra na nic. A jen tak mimochodem, střezte se vztahů na pracovišti/ve škole/v sousedství. Mám problém. Protože mě dnes kolega pozval ven. A víte, nebyl by to takový problém, kdyby to byl čistě "jen" kolega z práce. Možná. Jenže tohle je člověk, se kterým sdílím pět dní v týdnu osm hodin denně jednu místnost a dva stoly. A víte, já ho nechci "ranit". Jenže mi nic jiného nezbyde. Trochu mi to připomíná mé první "buď ho odmítnu a bude to v háji už teď nebo to bude v háji, až se rozejdem". Jenže to jsme od sebe žili 200 kilometrů, takže by v tom problém tak moc nebyl. Ale takhle? Geez, co jsem zas komu provedla, že se na mě zas valí "lovná sezóna"?!

Bla bla bla. Pořád to samé dokola. Jak jsem já ta špatná. Nikdy tě nenapadlo, proč jsem to udělala? Nikdy tě nenapadlo, proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla? Jaké byly moje důvody? Nenapadlo. Protože jsi na to moc sobeckej. Protože pořád vidíš jen sebe. Protože kolem tebe se pořád všechno točí a ty jsi na to zvyklej. A víš, co je nejhorší? Že máš pravdu. Že máš právo to očekávat, protože kdykoliv pískneš, já přijdu.

Až ti jednou všechny ty věci dojdou, bude pozdě, zlato. Doufám, že pak si to sakra užiješ.

Nezapomenu na Tebe. Ani to nejde. Ale, snažím se žít, víš? Protože ještě před pár hodinami to vypadalo, že to má nějaký smysl. A já chci věřit, že to tak opravdu je. Já chci věřit, že nejsi jediný. Protože se nehodlám utrápit k smrti. Někdy mám opravdu obrovskou chuť se na to všechno vykašlat. Jenže, vždycky si vzpomenu na to, co jsem uviděla těsně poté, co jsem se nadechla. Oči. Tvé oči. Vnímala jsem tvůj pohled, tvé ruce, jak mě hladí po vlasech a tvůj hlas, který mi říká "Spinkej, bude dobře."

Rok nazpět jsme byli jinde. Na začátku cesty. Uvědomuju si, že nebýt některých těch věcí, nejsi teď tam, kde jsi. Jo, možná jsem moc namyšlená, ale pravda to je. Kdybych tehdy nenašla pro nás ten byt, pravděpodobně nikdy bys nedostal tu šanci ho poznat a odstěhovat se. Nejspíš bych tě pořád měla blízko sebe a mohla tě vídat kdykoliv by se mi zachtělo. Možná by bylo všechno jinak. Jenže i kdyby to byla pravda. I kdyby se to všechno stalo díky mému zásahu, tak jsem vlastně šťastná. Protože v tom případě jsem udělala to, co jsem tolik chtěla. Dát ti šanci žít. Proliju ještě spoustu slz pro ten fakt, že to není se mnou, ale taky spoustu úsměvů proto, že to vůbec je.

Protože ať to bolí sebevíc, vždycky budu chtít jen to, abys byl šťastný.

Chvíle po půlnoci, válím se v posteli, na stolečku notebook, vedle sklenka bílého. Včerejší den byl takový.. fajn. Zvláštně fajn. Neprobudila jsem se sama. Což mělo za následek, že jsem ani nešla do práce, protože se mi s P. prostě z té postele v osm ráno vylejzat nechtělo. Nevím, jak to všechno mám brát, ale prostě.. nechávám to plynout. Už jsem se unavila neustálým vzpínáním. A když jsem s ním byla už po-xté, asi v tom něco bude *krčí rameny*.

Krom toho, konečně jsem pověsila na zeď hodiny. A nainstalovala kuchyňské světlo. Přibila kapsář. Uvařila si božské rizito. A udělala si i oběd na zítra. Kuře. Musím říct, že to je snad poprvé, co si vařím v tomhle bytě oběd do práce. Hlad je svině.

Vánoce byly fajn. A Silvestr vlastně taky, teď, když na to koukám zpětně. V té chvíli mi to tak rozhodně nepřipadalo. Když to shrnu, tak ožírající se třináctka, brečící kamarádka, seřvávačky slečny K. po telefonu, protože je to *** největší, řešení sporů mezi sourozenci, několik rvaček, hysterických výlevů a nakonec i hořící chata, to vážně není zrovna moc dobrá kombinace. A ještě vlastně nesmím zapomenout na pana Ostraváka, který se jen tak rozhodl, že cestovat mezi Prahou a Ostravou se dá pohodlně každý víkend přece. Aniž bychom spolu cokoliv měli. Aniž bychom měli spolu větší kontakt než jednu pitomou novoroční pusu, kterou jsme si dávali s každým přítomným. Pokaždé si říkám, že už mě žádný chlapec nedokáže překvapit, ale pokaždé to nějak zvládnou. *kroutí hlavou*

Je to přesně rok. Měl narozeniny, stejně jako je má dnes. A já podepsala papíry. K našemu společnému bytu. Ten čas ale letí.

Desátá hodina večerní. Seděla v tramvaji, ověšená několika taškami, po neplánovaných nákupech. Unaveným, přesto spokojeným pohledem bloumala po okolí.

Odvrátila pohled. Dívala se do okna, snažila se najít svou vůli. Hlasitě si ve své hlavě zpívala slova písničky vycházející z jejího přehrávače. Nevydržela. Dvojice zrovna vycházela, ruku v ruce, se smíchem na rtech. Sklonila zrak k podlaze a nechala padnout pár proradných slz, které odmítaly uposlechnout příkazy mozku.

Právě jsem si něco uvědomila. Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Bylo to přece tak.. očividné. Tak jasné. Bože, jsem to ale ***.

Víš zlato, možná mi to někdy trvá a možná to nedávám najevo.. ale vždycky na to nakonec přijdu.

Asi jsem se zbavila právníka. Ne že bych se kvůli tomu cítila zrovna moc nadšeně. Stejně tak se necítím vysloveně špatně. Co se týče těhlech věcí, fakt nerada dělám takové věci, fakt nerada odmítám, zamítám a posílám chlapce pryč. I když si spousta lidí myslí, jak velká to je pro mě zábava a že mě to vlastně naplňuje. Nenaplňuje. I když se to nezdá, tak čím víckrát takovou věc udělám, tím víckrát si uvědomím, jak jsem v některých věcech marná.

V bytě je konečně přípojka. Co se týče modemu, tak ten se povaluje někde na poště mého trvalého bydliště. Už je to podruhé, co nějaká pražská firma poslala věci tam. Nevím, jestli to je nějakej zvyk tady nebo tak něco. Nicméně mám úžasnou matku, protože dokázala na poště domluvit, aby to přeposlali ke mně. Takže během příštího týdne zahajujeme internet v bytě. Wow.

Pan doktor si dává načas, prý že mám počkat ještě aspoň přes víkend. Asi si myslí, že mě hrozně těší cejtit se jak na jatkách a že jsem z toho zákroku naprosto odvařená. Někdy bych přála všem chlapům, aby měli aspoň na den ženský cyklus, samozřejmě v krvavých dnech.

Sleduju tak pár teenage záležitostí a přemejšlím, jestli jsme (jsem) byli taky takoví. Nepřipadám si staře, vždyť je mi teprv dvacet, jsem ještě pořád puberťačka prakticky. Ale co mě udivuje, ať se kouknu kamkoliv, všechny teď vypadají stejně. Stejné líčení, stejně natupírované účesy, stejné boty, výrazy. Okey, to zas přeháním, samozřejmě že se pár vyjímek najde. Najdou se. Jenže.. málokdy. Jsem z toho zmatena. A přemejšlim, jestli je opravdu tak moc cool se takhle nastylizovat, vyfotit se v zrcadle, k tomu připsat "kdo by mě ošukal?" a čekat na reakce. Někdy si říkám, že jsem dobu od svých 14 nějak zaspala. Whatever, guys.

Je šestnáctého prosince a mám koupené dárky pro všechny členy rodiny. Myslím, že se to stalo poprvé. A taky se vlastně celkem těším na všechny ty svátky. Ačkoliv běžně je fakt nemám ráda. Taky se mi celkem líbí představa Silvestra. Bude to zas něco nového. Já, spousta cizích lidí, chata v nějakém zapadákově, sníh (doufám - chci tak moc blbnout na igeliťácích!), zábava. Tak moc netypické pro mě, že? Hell yeah.

Viděla jsem dnes video, kde se ptali na to, zda si myslí, že je možné přátelství mezi ženou a mužem. Dívky odpovídaly ano, chlapci ne. Možná že jen vystříhali těch pár vyjímek (naivně si myslím, že nějaká vyjímka musela být), nicméně.. no, vlastně nevím, co k tomu říct/napsat. Mezi mými kamarády je víc chlapců než dívek, takže jsem vždy přátelství mezi dívkou a chlapcem obhajovala, ale pravda je, že když se na to podívám objektivně, tak "kdyby něco", s odmítnutím by se to zřejmě nesetkalo. Potřebovala jsem se ale o tento "fakt" podělit.

Dlouho jsem nepsala. Zčásti proto, že ještě stále nemám zavedený internet. Po terénních obhlídkách dvou firem jsem "rezignovala" a hodlám si pořídit internet od O2, který je zaveden v baráku. Pokud bude fungovat, vlastně mi je jedno, od koho to bude. A ano, znamená to, že jsem přestěhovaná. Již dva týdny. Ještě stále si to užívám, i když samozřejmě, není to až tak procházka růžovým sadem. Nemám problém být single a užívat si život single - je pořád toho tolik co dělat. Ale co se týče bydlení, na druhou stranu, musím přiznat, že někdo další v bytě mi chybí. Soukromí a vlastní život je fajn, ale kdo by chtěl být pořád sám, že? O to víc, že když jsem provedla "revizi" svého blízkého okolí (myšleno lidi, ne okolí bytu), vůbec nikdo sám nebydlí. Trochu mě děsí, jak dlouho to vydržím já. A ne, rada "tak bydli s někým" není na místě. Znám jen jednu osobu, u které si myslím, že bych vydržela/chtěla ve společném bytě. A kupodivu, moje "nejlepší kamarádky" to nejsou. Ani já.

Mám zase svoje lékařské období. Šestnáctého ledna si na mě smlsnou na alergologii, na oční klinice i u zubaře. Poslední dva si hodlám hned poté přenést do Prahy, přece jen je to lepší mít doktory ve stejném městě, kde žiju. Taky jsem si už konečně vybrala svého nového psychiatra. Což mi připomíná, v pátek mám po delší době psychoterapii s psycholožkou a bože, těším se tak na to. Potřebuju se konečně vybít! Mám tolik myšlenek a otázek na ni, momentálně. Jsem v psychicky labilním stavu. A vůbec mi nepřidává fakt, že pravděpodobně půjdu ve svých dvaceti na kyretáž (ne, nechtějte po mě vysvětlení zákroku, už jen to slovo mě naprosto děsí, natož popisování).

Měla jsem tu přes víkend Janičku. Opět jedna protančená noc. Zjišťuju, že mě opravdu baví ty chvíle, kdy si obleču šortky, punčocháče a vyrazím tancovat. Hýbat se do rytmu, zpívat si u toho, rozhazovat vlasy, usmívat se na lidi tancující okolo, někdy se nechat pozvat na drink, zatančit si s příjemným chlapcem (o tom, že ne vždy jsou všichni příjemní, se nemusíme rozepisovat, snad každý to zná). Zapomenout na všechny starosti a "just dance, gonna be okay". Yeah.