27.2.2016

27. února 2016 v 0:49 | Paranoea |  Prožívá..
Milý deníčku..

Dnes jsou to přesně dva měsíce, co jsem nastoupila do Kosmonos. V pátek mě propouští, domů. Uteklo to. Strašně rychle. Hrabu se v sobě, i když mě to nebaví. A protože mě to nebaví, odvádím svou pozornost jinými směry.

Někoho jsem potkala. Hodně si rozumíme. Tak moc, že trávíme tajné chvíle tím, že spolu ležíme a já se nechám od něj hladit po vlasech. Jako kdysi. Tak stejné a úplně jiné. Dělí nás poměrně velký věkový rozdíl, téměř 15 let. Vždycky jsem měla představu, jak okolo 25-26 budu mít chlapce k svému věku, budu těhotná, zakládat rodinu a žít. A taky jsem si vždycky říkala, že zadané budu obcházet obloukem. Obcházela jsem. Doteď. Cítím se hrozně. Protože on je po jediném týdnu schopný opustit svůj dosavadní život. Kvůli mně. A mě to děsí. Protože si nejsem jistá, že dokážu naplnit to, co by si on přál. Nechci, aby za měsíc přišla chvíle, kdy řeknu "promiň, vlastně s tebou žít nechci, byl to prostě jen románek v blázinci". Protože se bojím, že to udělám. Protože taková jsem. I když se teď snažím držet, pořád v sobě cítím jakousi averzi. Co když mi ublíží? Co když já ublížím jemu? Co když se navzájem zničíme? Pořád mám v sobě zakořeněnou touhu utéct. Nenechat se chytit. Nedat možnost se ke mně přiblížit. A on to ví. Dává mi takovou svobodu, jak je to jen možné. Nenutí mě dělat nic, co bych sama nechtěla. Je ochotný se teď jen objímat a ležet. Je úplně mimo můj vkus. Tatér, co rád sjíždí hory a jezdí na motorce. A má vrásky kolem očí. Kterými všechny neustále sleduje. A hlavně mě.

Zajímalo by mne, co se stane, pokud bych dala tomu všemu zelenou. Jen nevím, jestli ten zájem je větší než strach. Bojím se. Hodně se bojím.
 

Do you think i´m pretty?

25. září 2015 v 1:42 | Paranoea |  Afekty
Mate mě. Vším. Je to tak zmatené a já prostě nevím, co se to děje. Na jednu stranu mě to přitahuje, na druhou mi to je úplně jedno. V jednu chvíli mě to užírá a pak, když další den zjistím, že ještě by to možná šlo, je mi to svým způsobem jedno. Na pár dní jsem to úplně vypustila. Připadala jsem si blbě, že jakmile mám tu svoji "jistotu", že to hodim za hlavu, ale stalo se. Vypustila jsem to s myšlenkou, že pokud to přijde, tak to přijde. Že pokud má nejdřív nastat situace, která nás svede někam dohromady, tak až přijde, budu to řešit. Neuplynul ani den a ta situace nastala. Je to až vtipně paradoxní, jak to vždycky funguje.

Seděla a popíjela si ten svůj téměř nealko drink, prohazovala pár slov s chlapcem V., když dorazil. Že prý na jedno, protože ráno odjíždí na pracovní víkend. Pak to bylo druhé a třetí, zatímco ona pořád upíjela to své. Že prý to pivo je nějak moc dobré. V duchu si jen pomyslela, co to bude příště. Když dopil své třetí, které mělo být údajně poslední, nechala si udělat ještě svoje pití a zaplatila útratu. S provokativním pohledem do jejích očí si objednal čtvrté. Jen odvrátila pohled a odpověděla vedle V. na otázku ohledně víkendové pouti. Dopila, vzala si bundu, když oba chlapci dopili a začali se též chystat k odchodu. Vyšli spolu, načež ona zamířila k levým dveřím a oni pravým. V. se to pokusil nějak okomentovat, ale ani jednoho to vlastně nezajímalo. Díval se na ni. Zavrtěla hlavou a zatlačila do svých dveří. Pokrčil rameny a vytáhl telefon, aby zavolal taxi. Domů to měl dvě minuty pěšky, tam jistě nejel.

Víš, na jednu stranu mě nějak přitahuješ. Nevím, čím. Možná za to může těch pár nočních hodin, co jsme spolu strávili. Mohla jsem s tebou mluvit o čemkoliv, jakkoliv. Mohla jsem ti říct ne a akceptoval jsi to. Mohla jsem jen ležet na tobě, zatímco jsi usínal. Na jednu stranu bych tě chtěla monopolizovat, na druhou nejsem ochotná hrát hloupou husu. A už vůbec nechci už hrát hru na zachránkyni. Té hry jsem si už užila dost a dost. Teď chci bejt ta zachraňovaná já.

Včera jsem tak seděla a dívala se na ty řádky staré šest let. Četla si to, četla si reakce, trochu si zavzpomínala. Měla jsem otevřený komentář. Nic v něm, protože mě nenapadalo nic, co bych měla napsat. Co bych chtěla napsat. A když mi po chvíli došlo, že to nic je opravdu nic, vypla jsem to.

Not me, not today

19. prosince 2014 v 18:22 | Paranoea |  Afekty
Víš, zlato.. na tohle už jsem asi moc unavená. Už mě ta neustálá hra přestala bavit. Ještě nedávno bych možná přemejšlela nad tím, jak zareagovat. Možná bych se zas nechala oblbovat sladkýma nesmyslama. Nechala to v sobě rozhořet jako tolikrát.

Jenže tenkrát není dnes.
 


Well-fitting coat

14. prosince 2014 v 0:29 | Paranoea |  Afekty
Seděla na židli naproti a prohlížela si ho. Pátravě. Upíjela svařený hruškový džus, co jí vybral a snažila se odhadnout, co pro ni vlastně znamená. Věděla, že pro ni znamená víc než ostatní chlapci. Ale až dnes, kdy bez stopy humoru prohlásil "my se stejně jednou vezmeme", pokusila se po delší době zamyslet, co ji k němu vlastně pojí.

Byla jsem zoufalá, když jsem tenkrát jela k němu. Jak mi normálně lhaní žíly netrhá, pokud to není vysloveně nějak osobní vůči mně, teď jsem byla zoufalá. Bylo mi fyzicky zle a ještě víc proto, že mám potřebu si to ověřit, že stačila jedna věc a já už začala mít takové pochybnosti. Byla jsem naštvaná, zčásti na M., protože to díky němu jsem na tom byla takhle a z ještě větší části na sebe, že jsem se nedokázala těchto pochybností zbavit. Ale nedokázala jsem si pomoct. V tu chvíli jsem jednala naprosto impulzivně. Seděla jsem strnule v tramvaji a nedokázala se rozhodnout, pro kterou variantu bych byla šťastnější. Jestli pro tu, kdy bych věděla, že je v pořádku a na určitém místě nebo pro tu, že nezradil.

Když jsem ho uviděla stát ve dveřích, kam se hned přihrnul, jak zahlédl mou osobu vejít do sesterny, ulevilo se mi. Nějakým způsobem jsem celý týden si byla jistá, že je někde v Praze pořád, a ne jen kvůli tomu zelenýmu bodíku. Nějak jsem pořád jeho přítomnost cítila. A když se včera ozval, cítila jsem se o mnoho klidněji. Ale doopravdy se mi ulevilo až ve chvíli, kdy jsem ho viděla stát živého přede mnou a když mě radostně obejmul. Courali jsme se popadaným listím a povídali si. Vyprávěl zážitky z života za plotem a já doplňovala, co se mezitím děje ve světě. Smál se mi a já ho každou chvíli praštila srolovaným časopisem, když už vtipkoval nebo rejpal až moc. Až teď mi udiveně dochází, že se nechával a pošťuchoval právě proto ještě víc. Dřív by na mě zavrčel, ať to ani nezkouším, že ho praštím jednou a vrátí mi to, Teď se jen smál a popichoval mě o to víc.

Někdy v něm vidím mladšího bratra. Ač dvoumetrový a stokilový plus o tři roky starší, někdy přijde chvíle, kdy ho mám chuť jen pohladit po vlasech a říct "to bude okey brouku, to nic, nic se nestalo". Popřípadě pozvednout obočí a s kroucením hlavy se zeptat "cos to zas vyvedl proboha?". Přitulit se bez jakýhokoliv sexuálního náznaku, jako ke svému dítěti. Někdy mě překvapí, jak smysluplně umí uvažovat. A někdy, když se nevidíme ani si nepíšeme delší dobu, netrnu strachy, co se děje, jistá si tím, že se o sebe dokáže postarat. V rámci určitých hranic bych se pro něj rozkrájela, aniž bych potřebovala extrémní důvod. Je jeden z mála lidí, vedle kterých dokážu koexistovat čistě sama za sebe, nemám potřebu nasazovat masku. Bere mě i bez ní a já beru jeho, i s těmi občas naprosto nesmyslnými příběhy a někdy až srabáckým přístupem. Nehledám u něj romantickou lásku ani mi netrhá žíly, co kde s kým dělá, ale přesto mi na něm jakýmsi způsobem záleží natolik, abych cítila děsivou úzkost při pomyšlení, že by odešel z mého života. Stal se jeho součástí, aniž by se musel kvůli tomu někdo z nás dvou měnit.


A jak tak seděla s tím hruškovým džusem a vstřebávala ten fakt, že jí vlastně ta možnost nepřijde nereálná ani divná, napadla ji otázka, na kterou si nedokázala odpovědět nikdy. Ani tentokrát se jí to nepovedlo.

Idiot nr.2

15. října 2014 v 1:17 | Paranoea |  Afekty
Stárnu. Cítím to na sobě. I když se pořád těším na ty víkendy, které strávím jako studentka, pořád cítím, že už jsem prošla tou bránou nicnedělání. A už mi to nikdo neodpáře, i kdybych sebevíc chtěla.

Vadí mi to. Z nějakého důvodu mi to sakra vadí. No dobře, ne nějakého, vím moc dobře, proč přesně mi to vadí. Vím, jaké to je, ztrácet přátele jednoho po druhém a nechce se mi do toho znova. Vím, že to není moje volba, ale vlastně teď si přeju, aby byla. Hlavou se mi míhá tisíce myšlenek a já je nedokážu pochytit, takže opět můj mozek vydává příkaz "stop".

Vadí mi to. Tak přestaň dělat hovadiny. Nestojí to za to a všichni to víme.

A když už, pošli sakra to parte. Když už nic jiného, aspoň vím, že se mám proč hroutit.

Hope u enjoyed that. I enjoyed my cries too.

5. října 2014 v 14:54 | Paranoea |  Afekty
Mám zatracenou povahu. Takovou, že když mi někdo někdy ublíží, já se k tomu postavím stylem "a co? bude mě to štvát za deset let?". Posledních šest let mě naučilo velké dávce trpělivosti. Ačkoliv si o sobě ani trochu nemyslím, že jsem trpělivá, pravděpodobně jsem bohyně trpělivosti. Zabijte někoho a já vám ještě pomůžu tu mrtvolu ukrýt. Je pravda, že díky tomu jsem schopna ustát věci, o kterých jsem si nemyslela, že kdy ustojím. Věci, u kterých jsem si v první chvíli myslela, že nemůžu přežít. Jak trefně kdysi poznamenala moje psycholožka, jednou se pro lidi zřejmě i rozdám. (Tak mě napadá, že už víc jak rok k ní nechodím. Nějak samo.) Dnes ležím, motá se mi hlava, chce se mi spát, ale nemůžu usnout. Kouřím jednu za druhou, prolejvám se minerálkou, zpívám si s The pretty reckless, dívám se na Dimitrije, v hlavě naprosté prázdno, respektive je těch myšlenek tolik, že můj mozek vydal jasný příkaz "stop". Je to teprv pár hodin a už teď vím, že to je jedna velká hovadina, co se stalo. Uvědomuju si těch spoustu faktorů, co to všechno zapříčinilo. Pár minut píšu tenhle článek a už stokrát jsem dostala chuť ho zas vymazat. Vlastně nemám potřebu to ze sebe nějak tady vypsat. Přiznávám pár kreditů navíc. Třeba ten, že jsem přestala myslet na minulost. Vybavují se mi slova "a třeba se svět změní, aspoň na jednu noc". Změnil. Víc než na jednu noc. A já to beru jako jedno velké úžasné plus a pocit k tomu. No more eseje o tom jednom a samém dokola.

But u know.. tentokrát ses netrefil do té třiadvacetileté slečny, kterou normálně jsem. Tentokrát ses zabodl do té dvanáctileté holčičky. A tu to bolí mnohonásobně víc.

30.6.2014: Anything you say can and will be held against you

30. června 2014 v 9:29 | Paranoea |  Prožívá..
Před hodinou jsem dorazila domů. Ze sobotního srazu s panem K., kdy jsme si měli dát při procházce pivo s vínem a zas se odporoučet každý k sobě domů. Měli. Domů jsme došli k němu, v neděli v poledne. Když jsem se prvně vzbudila kolem šesté večerní, jen jsem prolétla pohledem pokoj, kde ležely na zemi rozbité talíře, vykonala potřebu na toaletě potmě, protože sousedi nám vyhodili pojistky, a zas si lehla s tím, že "časem se vzbudím a pojedu domů". Časem jsem se vzbudila, abychom s panem K. usoudili, že stejně tak dobře můžu jet místo v neděli v noci v pondělí ráno.

Poslední celý měsíc trávím.. živě, to slovo by to asi vystihlo. Viděla jsem za poslední týdny z Prahy víc, než za celé čtyři roky, co tu žiju. Žiju v bytě s osobou, kterou zbožňuju. Cítím se tu vážně jako doma, když jsme společně v kuchyni a jen tak trávíme den. Je to moje rodina - i moje vlastní matka ji vnímá jako svou dceru, tak co by ne. Poznala jsem několik nových lidí a mezi nimi i pana K., který mi dokáže jedním okamžikem vytvořit na tváři "debilní výraz", jak to nazvala slečna J. Chvíli jsem se v tom nějak plácala, protože jsem nevěděla, co s tím vším. Bylo to tak podobné něčemu, co už znám, a zároveň úplně jiné. Hormony pak odplavaly a má mysl se vyjasnila. Jsem zamilovaná, ale ne tak, jak by se čekalo/předpokládalo?, když člověk použije takové slovo. Jeho přítomnost vedle mě. Pocit, že jsem žena, když jsem s ním. To, jak jediným pohledem nebo slovem dokáže zvednout sebevědomí. Tu spontánnost, kdy se rozhodneme vyrazit na přehradu nebo druhý konec města jen proto, že můžeme a chceme. I ta jeho dětinskost, kdy si do všeho kopne, bouchne nebo sebere ze země. To všechno a víc mi učarovalo. Svým způsobem mě vrátil do dob mých sedmnácti let, jen bez toho tíživého pocitu, jak to asi dopadne. Do toho jsem zamilovaná. Miluju ten pocit, že se zase cítím živě a nemusím se ho vzdávat kvůli vztahu, který nikdy vztahem nebyl.

If heaven´s grief brings hell´s rain then I´d trade all my tomorrows for just one yesterday.

That was then. Now I´m trading all my yesterdays for tomorrow.

So sick and tired of being numb

12. června 2014 v 1:27 | Paranoea |  Afekty
I´m looking back and wondering why it took so long to realize that nothing´s changed and it never will.

You wouldn´t have to lie to me if you would only let me go.

Co jsem chtěla, to už jsem ti řekla. A co nechci, to ti ani neřeknu. Půl roku uběhlo a já se dávám dohromady víc než jsem kdy byla. Dál mířím za svými cíli. Dělám, co mě baví a těším se na tu dobu, kdy to budu dělat dvojnásobně. Jo, bude to náročný, ale i na to se těším. Já se svých snů nikdy nevzdala.

And yeah - maybe I fell for wrong guy again. But you know.. finally I fell in love with somebody else.

Zasáhlo mě to opět ve chvíli, kdy jsem nic takového nečekala. A intenzivně. Dává mi pocit, který jsem tak dlouho hledala. A když jsem přestala, přišlo to. Jak nečekané *ironic*.

A věř mi, že bych ti tak ráda řekla, že jsi jedinej kluk, pro kterého jsem ronila slzy. Ale nejsi. Teď už ne.

2.3.2014

2. března 2014 v 23:31 | Paranoea |  Prožívá..
Měla bych spoustu věcí k povězení. Ale znáte to. Nemáte čas, když čas máte, nemáte chuť, když čas i chuť máte, nic se vám psát nechce nebo se k blogu nedokopete. (A někdy jo, ale většinou proto, že vás chytne takový afekt, že škoda mluvit.) Prokrastinace je mrcha lákavá *smích*.

Mám za sebou tři týdny v nové práci. Ještě stále nedokážu zhodnotit moc dobře, jak se to bude vyvíjet, ale vlastně převažují jen a jen pozitiva. Práce je tolik, že prakticky ani nemáte čas sledovat hodiny, neustále do toho skákají nové a nové úkoly, takže stereotypem se taky nezblázníte. Vlastně jsem zatím za ty tři týdny se ani nedostala pořádně k netu a to ho zakázaný nemáme, dokonce ani sociální sítě. Stíhám jen jednou denně se podívat na mail a přečíst si pár zpráv během doby oběda, pokud nejím venku. Máme výborný kafe a čokoládu v automato zadarmo, stejně jako perlivou vodu, což mě sakra těší. V kuchyňkách máme snad všechno. Nádobí, čaj, kafe, mlíko. Myčku na nádobí, kterou obsluhuje večer uklízečka, takže pokud se člověk nechce zabejvat nádobím, jednoduše ho tam strčí a ráno si jen z poličky vezme svůj hrnek. To sice ještě nedělám, zatím jsem došla pouze k strkání vidliček po jídle, ale nikdy neříkejte nikdy, že. Kolektiv mi vyhovuje, ačkoliv jsem se chvíli musela srovnávat s tím, že tam nehraje hudba. Po dvou letech v kanclu, kde bylo neustálé puštěné rádio a o konverzaci s kolegyněmi taky nouze nebyla, jsem trochu nezvyklá na toto, ale chápu, že v open space se blbě vybírá stanice pro tolik lidí *smích*. Jedno sluchátko a rádio v mobilu to vždy jistí. Máme tam poměrně dost chlapů, což je taky příjemná změna. Všichni si tykáme, to byl pro mě trošku problém, hlavně když druhý den jsem potkala ráno šedesátiletého pána v kuchyni. Vážně mi přišlo blbé mu říkat "ahoj" - ještě že se dá použít "dobré ráno" *smích*. Pánů ve své firmě si moc nevšímám, neb razím "co je v domě, není pro mě" - sousedi, spolužáci a kolegové se prostě se vztahy pokud možno nemíchají. (I když jeden tam je teda sakra kus, co vám budu povídat.. *smích*). Nicméně naše budova má xx pater, na kterých je xx firem a z nějakého důvodu ve většině případů potkávám jen samé pány. V košilích, kravatách, oblecích. (Samozřejmě i pár tričkových se najde, ale tak to není teď podstatné.. *smích*). Vlastně si připadám tak trochu jako v americkém filmu *smích*.

Po velmi dlouhé době jsem se viděla s P. Slečna P je osoba, s kterou jsem devět let denně chodívala do školy a ze školy. Bydlely jsme od sebe sto metrů, sraz jsme mívaly vždycky na rohu našich ulic. Prožila jsem s ní spoustu dobrodružství - her na princezny a neviditelné prince, například *smích*. Já chodila do Áčka, ona do Béčka. Chodily jsme společně do pevěckého kroužku, na výtvarku, dva roky jsme měly společnou angličtinu ve škole. Taky jsme neustále běhaly spolu do knihovny, stopovaly naše vyvolené chlapce (*smích*) a časem i do školky, neb máme stejně staré sourozence, ona sestru, já bratra. Když jsme nastoupily na své střední, denně jsme se setkávaly večer na zastávce, abychom si daly pěší okruh po městě. Byla to ona, kdo mě dokopala jít spolu na taneční a že to byla zábavná věc. Prožily jsme spolu toho strašně moc. Po maturitě jsem šla do Prahy, ona do Mladé Boleslavi. Párkrát jsme se v Praze sešly, když měla cestu za přítelem, ještě méněkrát se nám podařilo se sjet do našeho města na stejný víkend. Pak P odcestovala na rok do Anglie a když se vrátila, odstěhovala se k příteli. Před pár dny jsme se konečně dostaly k tomu, vidět se. Bylo to.. jako kdyby se čas nikdy nezměnil, jako kdyby se zastavil. Vypadala stejně, mluvila stejně, smála se stejně. Bylo to neskutečně zvláštní a úžasný. A zjistily jsme, že od sebe bydlíme dvě stanice tramvají. Skorosousedky jsou opět skorosousedkami. Však máme co dohánět za ty roky.. *smích*

Tento víkend bylo nádherně, tedy aspoň tady. Včera jsem šla udělat velký nákup jídla (Mami, už chápu, jak je možné za jídlo utratit tak vysoké částky.. *smích*) a na doporučení spolubydly jsem si vzala pouze lehkou bundičku. Byl to skvělý pocit, vyjít si jen tak nalehko, v džínách, teniskách a tričku s polorozepnutou bundou. Na větší vzdálenosti bych si takhle netroufla ještě, přece jen pořád je teplota dost nízko, ale na vyběhnutí do krámu za rohem to bylo ideální. Už jsem tak strašně dlouho nešla v teniskách, nemůžu se dočkat jara. Jen teď mám dilema, jestli budu pokračovat v práci v působení jako mladá dáma, nebo do toho zahrnu i občasné vyšokování teniskama *smích*.

Rozhodla jsem se pro trochu riskantní plán. Ještě jednou trochu zatočit studijníma kartama. Ponechám to jako tajemství, dokud nedojdu k prvnímu zdárnému zakončení, ale pokud to vyjde tak, jak bych si přála, bude to.. legendary *smích*.

A budou šeříky *zasněný pohled*.


Best thing I never had

27. ledna 2014 v 23:57 | Paranoea |  Afekty
Sometimes you miss the memories, not the person.

Milovala jsem tě. Sakra moc jsem tě milovala. Nejspíš - ani ne nejspíš, ale určitě - tě svým způsobem samozřejmě miluju stále. Problém je, že hlava konečně pomalu, ale jistě převažuje srdce. Řekl jsi, že najdu někoho, kdo ke mně sedí líp. Vzdorovala jsem, snad z principu nebo zvyku. Tak jako tolikrát. Samozřejmě že jsi měl pravdu. Já potřebuju.. muže. Muže, který bude dostatečně silný na to, aby zvládl mou náladovou náturu. Který bude vědět, že ne vždy řeknu vše, ale když se rozhodnu mu to říct, jsem si jistá tím, že to chci říct právě jemu. Muže, který dohlédne dál než za první větu, která vyzní špatně. Který nebude lhát. Je jedno, komu. Protože jestli jsi nelhal mně, lhal jsi svému okolí a naopak. Ať se na to podíváš z jakékoliv strany, všude existuje někdo, komu lžeš. Vím to. Lhal jsi už první dny, co jsme se poznali. Lhal jsi během našeho vztahu, během rozchodu, během našeho společného bydlení i mnohem později. I v ten poslední den jsi lhal. Vím to, viděla jsem tě to dělat tolikrát. Mnohokrát jsem u toho byla. Pamatuju si, jak jsem seděla ve vlaku a jen zírala z okýnka ven, odmítajíc nad čímkoliv myslet. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že dojdu do tohodle bodu. Kdy se prostě rozhodnu pohnout sama za sebe. Vždycky jsem říkala, že nemám proč zapomenout. Nechtěla jsem. Chtěla jsem věřit, že to zvládneme a to, kolik jsme toho prožili, mělo být důkazem, že to za to stojí. Je to strašně zvláštní pocit teď, jít proti tomu. A samozřejmě to neznamená, že hned je všechno v pořádku a mně to není líto. Že jen proto, že jsem se rozhodla, jde všechno hladce, já už na tebe nikdy nepomyslím, nenapíšu nic o tobě, neuroním slzu nebo nebudu přemýšlet nad tím, jaké to mohlo být. Ale pohání mě jedna myšlenka. Vlastně dvě. Měla jsem to udělat dávno. Nezasloužíš si mě.

A ne, nemůžeme být přátelé. Tohle slovo v našem vztahu už dávno neexistuje. A pochybuju, že někdy budeme schopní se na sebe podívat bez jakékoliv nevyřčené myšlenky. Je čas se podívat pravdě do očí. Nezklamal jsi mě jako muž. Zklamal jsi mě jako člověk.

Kam dál